Koučink a odpovědnost - jak to spolu souvisí?

Se zájmem jsem si přečetl příspěvek JUDr. Aleny Stejskalové nazvaný "Čím se liší koučink od dalších obvykle používaných metod rozvoje zaměstnanců". Protože mě oblast koučování zajímá a také se jí snažím aktivně věnovat (i když bohužel ne tak často, jak bych chtěl), očekával jsem, že článek přinese trochu hlubší pohled na zásadní rozdíly mezi koučováním a zmíněnými dalšími obvykle používanými metodami rozvoje zaměstnanců. Další pohled na věc by mohlo představovat vymezení rozdílu mezi koučováním zaměstnanců (interní koučink prováděný v podniku interním či externím koučem) jakožto nástroje rozvoje jejich kompetencí a koučováním obecně, kdy lze koučovat např. oblast osobních hodnot, postojů, vztahů a pod. Závěr článku však přináší to podstatné, v čem spočívá rozdíl mezi koučováním a ostatními metodami.

Koučink je především o otázkách, a to otázkách otevřených a ještě otevřenějších, tak aby kouč přivedl koučovaného k nalezení své vlastní cesty ke stanovenému cíli. Zcela zásadní je, aby si koučovaný (klient) na začátku koučovací schůzky stanovil cíl, ke kterému se chce na konci schůzky dopracovat. To bývá často pro klienta ta největší potíž, jelikož cíl je třeba nadefinovat pozitivně. Koučování staví totiž na pozitivních vlastnostech a schopnostech klienta, na jeho pozitivním sebepřijetí, na důvěře kouče v klientovy schopnosti (Rogerovský přístup). Nejde se do minulých negativních zážitků a jejich znovuprožívání, jako je tomu u psychoterapie (Freud), ale pokud se do minulosti na chvilku podíváme, pak pouze do pozitivních zkušeností (co se podařilo). Nezřídka se v této fázi stanovení cíle stává, že klient si stanoví zcela nebo částečně jiný cíl, než který vyslovil hned na počátku. Správně kladené otázky kouče pomohou klientovi zvládnout tento náročný proces a stanovit si cíl, kterému skutečně věří, ztotožňuje se s ním a považuje jej za relevantní a dosažitelný.

Koučování tedy skutečně není trénink, kdy se účastníkům říká, jak "je to správně a co je nejlepší". Není to ani poradenství, ani terapie. Snad nejblíže by koučink mohl mít k mentoringu. V tomto ohledu mě zaujaly publikace Johna Whitmorea, který naznačuje, že mezi koučováním a mentoringem je poměrně tenká dělící čára. Já si myslím, že koučink je ideální metoda pro práci mentora. A vlastně i pro práci každého vedoucího pracovníka. Je svatá pravda, že kdo nechce být koučován a nevěří koučování, nemá koučován být. Nemá to smysl. Bohužel jsem se také setkal s názorem, že koučování je cosi "nižšího", pochybného, nevědeckého. Těžko s tímto postojem argumentovat, kdo nezkusil, neuvěří, ale když zkusit nechce, nic se nedozví. Takže je to jako Hlava 22, začarovaný kruh. Snad jen by bylo možno zmínit, že v USA se koučování individuálně i ve firmách již léta využívá jako běžná metoda, která nikomu nepřipadá pochybná.

Další řekněme výzvou, se kterou jsem se setkal, je určitá nepřipravenost (chce se mi až říct nedostatek způsobilosti) koučovaných hledat odpovědi sami v sobě. Někdy mi to přijde snad i jako pohodlnost, těžko pro tento jev najít správný termín. Jako kdybychom byli stále zatíženi naší minulostí, kdy stát rozhodoval za nás a my jsme vlastně nenesli odpovědnost za naše životy. Je zajímavé, že se tento jev objevuje i u mladé generace. Připadá mi, že u nás jsou klienti nastaveni spíše na poradenství, kdy od kouče očekávají radu, pokyn, návod. Sir John Whitmore hodně hovoří o odpovědnosti (zejména v souvislosti s GROW modelem), a to vůči ostatním i vůči sobě samým. Mám mnohdy pocit, že právě odpovědnost je cesta, která nás ke koučování může dovést, a nejen ke koučování. Podíváme-li se kolem sebe, kolik odpovědnosti v každodenním životě vidíme?

Děkuji paní doktorce Stejskalové za příspěvek o koučování, který mě inspiroval k dalším úvahám nejen o této metodě.

Další informace Vám rádi poskytneme prostřednictvím EduCity, prosíme kontaktujte p. Bartičku info@educity.cz nebo na tel. +420 222 744 111