Interaktivita ve vzdělávání - symbióza, nebo parazitismus?

Radek Havelka, ICT Pro s.r.o.

Pověz mi a zapomenu, uč mě a možná si zapamatuji, zapoj mě a naučím se.“ Benjamin Franklin

Současný svět vzdělávání se vehementně prezentuje jako heuristický a středem všeobecné pozornosti jsou pojmy jako „projektová výuka“, „učení v životních situacích“ nebo „interaktivní trénink“ či ještě častěji „interaktivní workshop“. Většina dnešních vzdělavatelů si klade za cíl zasít a upevnit v potenciálním zájemci o školení myšlenku, že bez těchto vzdělávacích metod a především bez nezbytné interaktivity je veškerá jejich touha po vzdělávání marná a je lépe věnovat se raději filatelii či rozmnožování Akary tlamovcové, než shánět na „netu“ kurz obchodních dovedností, aniž by bylo jisté, že školitel bude spolu s účastníky běhat bez košile jako šílenec po Palmovce ve snaze prodat původní již neexistující vinici ze 17. století udiveným kolemjdoucím.

Co je vlastně interaktivita?

Interaktivita je pojem, kterým se dnes ohání většina vzdělávacích institucí a to jak veřejných, tak i komerčních. Zavádí se termíny jako interaktivní výuka, interaktivní tabule, interaktivní učebnice, interaktivní přístup apod. V překladu z latiny je to něco jako „mezičinnost“: tedy určitá činnost (aktivita) nebo ještě lépe vzájemná komunikace mezi účastníky (aktéry). Osobně se mi ve vztahu ke vzdělávání líbí definice Lukáše Vrby, kterou jsem našel v online slovníku cizích slov, a sice že „interaktivita odráží realitu a co nejvíce ji napodobuje ve všech ohledech, aby inklinovala v maximální možné míře ke skutečnému světu“. Domnívám se, že právě o tohle ve vzdělávání jde.

Sliby chyby?

Vzdělávací agentury slibují klientům zvýšený podíl praxe ve svých kurzech a v nabídkách zdůrazňují praktické hledisko a potřebu učení se zkušeností či nutnost situačního pojetí výuky. Často se dokonce honosí termíny jako učení se metodouOut of group“, „Mystery shopping“ nebo „Mystery calling“, čemuž vlastně mnohdy plně nerozumí ani oni sami, natož běžný kurzista, což je však dobře, protože jinak by ze školení „vzal pěkně rychle roha“. Vážně vzdělavatelům nedochází, že když si pravidla a zásady pro budoucí chování formulují a stanovují účastníci školení sami na základě vlastní zkušenosti z tréninkových her, cvičení a případových studií, tak tím neobjevují Ameriku, ale jen kráčí ve šlépějích díla a odkazu středověkého myslitele J. A. Komenského „Škola hrou“?

O co „go“?

Od pradávna se sice řídíme starou pravdou, že „dát člověku rybu jej nasytí pro tento den, ale naučit ho ryby chytat jej nasytí na celý život“, avšak urputně zápolíme s otázkou, „jak jen ho tomu rybaření naučit?“ Nebo spíš si lámeme hlavu, jak sofistikovaně nazvat něco, co nám velí i selský rozum a k čemuž netřeba tlustých příruček věnovaných metodám vzdělávání a bádáme nad tím, jak to „natřít“ svým konkurentům a dokonale oslnit personalisty svým erudovaným a kultivovaným mluvním projevem použitím několika odborně znějících cizích slov. Každé malé dítě ví, že když se chce naučit házet žabky a nezkusí si to v reálu, tak má smůlu, i když možná na tabletu zvládne bravurně třeba i Bubble Shooter.

Účel světí prostředky

Při tvorbě vzdělávací koncepce bychom se měli primárně zaobírat:

  • účelem a obsahem vzdělávání („proč?“ a „co?“)
  • cílovou skupinou („koho?“)
  • časem a prostorem (myslím tím „kdy?“ a „kde?“ – zapomeňte teď na časoprostor a teorii relativity!)
  • výkonem a cenou zdrojů („kým“, „jak“ a „za kolik?“)

U každého vzdělávání by mělo jít více o výsledek než o proces, tedy jinými slovy: školení by nemělo mít charakter „mlácení prázdné slámy“. Domnívám se, že výsledkem či cílem vzdělávání není čárka v indexu či podpis na prezenční listině, ale změna: ať už změna postojů, změna chování, zvýšení kvalifikace, zvýšení efektivity práce či „pouhá“ relaxace. Jak a zda této změny dosáhneme, určuje do jisté míry i použití dostupných metod a pochopitelně ne každá metoda je vhodná ke konkrétnímu účelu. Měli bychom tedy rozlišovat, k čemu a komu má školení sloužit a dle toho zvolit adekvátní metodu vzdělávání nebo kombinaci určitých vybraných metod.

Nejsem přítelem samoúčelných praktických cvičení a her, kdy se ze školení stává spíš interaktivní show, než rozvoj znalostí a dovedností. Rozhodně pojem interaktivita je tak nadužívaná záležitost, že člověk má mnohdy až strach otevřít ledničku, aby na něj nevyskočil jogurt s interaktivním dotazníkem k výběru jeho oblíbené příchutě. Nevhodné použití interaktivity ve výuce může být až absurdní a nikdo z nás by asi neocenil, kdyby např. na školení požární ochrany účastníci na vlastní kůži zažívali panickou hrůzu při evakuaci budovy či pocit chladu a mokra při simulaci ztroskotání Titaniku.

Naopak u školení první pomoci vnímám interaktivní podíl kurzu s nácvikem pomoci raněnému a přivolání odborné pomoci jako naprosto nepostradatelný. Ujišťuji vás také, že pojem klasická frontální výuka či prezentace není sprosté slovo. Až budeme chodit na odborné konference a v rámci přednášky na téma laserové operace rohovky budeme sami skalpelem demonstrovat nepřesnost manuálního zákroku na sousedově oku, tak se duch vzdělávání bude v hrobě obracet a slovo interaktivita bude tabu pod trestem dvaceti čtyř ran ovladačem domácího kina.

Podíl interaktivity u různých pojetí výuky

Rozeznáváme různé metody výuky, ve kterých hraje interaktivita významnější roli. Od brainstormingu, kde hlavním smyslem výuky je vyprodukovat co nejvíce nápadů a poté posoudit jejich užitečnost při řešení modelových problémových situací, přes kooperativní výuku, kde se uplatňuje aktivní práce jednotlivců ve skupinách neboli týmech a jejich vzájemná pomoc při řešení problémů, až po interaktivní výuku či dokonce interaktivní workshop.

Interaktivní výuka je školení s interaktivními prvky, což představuje např. použití praktických příkladů a cvičení, aplikace modelových problémových situací, případových studií a komunikačních her. Interaktivní workshop je strukturovaná sada podpůrných aktivit pro skupinu účastníků, kteří společnými silami zkoumají daný problém a jeho řešení v určitém prostoru a daném čase. Účastníky workshopu mohou být jak řadoví zaměstnanci, tak i management společnosti, dodavatelé i odběratelé. Uspořádání interaktivního workshopu má význam a využití např.při řešení složitého problému, koncipování grantové žádosti týkající se několika zainteresovaných stran, shromažďování uživatelské zpětné vazby na službu či produkt nebo třeba při snaze zlepšit interní procesy a způsob práce v týmu.

A jak je to tedy správně?

Interaktivita ve vzdělávání není žádné novum ani kouzelné zaklínadlo, pomocí kterého vám vyroste na hlavě strom vědění, naučíte se míchat karty nohama a trefit mouchu lukem na 50 metrů. Byla součástí lidského učení již odedávna. Má svůj nenahraditelný význam, který by neměl žádný vzdělavatel podceňovat, ale ani přeceňovat a má rovněž svoje specifické použití, svůj účel, který není radno přehlížet.

Interaktivita ve výuce nemá být samoúčelná a v žádném případě nenahrazuje práci či kompetence učitele či školitele. Jako u většiny lidské činnosti zde platí pravidlo střídmosti, pestrosti a určitého kompromisu a zajisté se doberete kýženého cíle a budete interaktivitu používat účelně a s mírou a přestanete se jí bát anebo s ní už naopak nebudete nadále strašit svoje zákazníky, oslňovat na večírcích davy obchodních partnerů nebo se snažit deklasovat konkurenci.