INSPIRATIVNÍ LEADERSHIP: Jaké vlastnosti zaměstnanci skutečně očekávají od leadera

Před několika lety jsem oslovil okolo dvou tisíc lidí pracovníků firmy s pobočkami v Česku, Slovensku a Polsku s dotazem, jaké jsou podle nich vlastnosti těch šéfů, kterých si opravdu váží. Požádal jsem je o udání 1-3 vlastností, které u nich považovali za inspirativní a hodné následování. Jednalo se o firmu, ve které jsem tehdy pracoval, o to bylo mé dotazování snazší. Doslal jsem celou řadu reakcí, roztřídil jsem je do významově shodných kategorií a z nich následně vybral ty, které se vyskytovaly ve více jak 20 % případů. S částí dotazovaných jsem vedl kvalitativní rozhovory, jejichž cílem bylo, co možná nejpřesněji, definovat, co konkrétně pro ně vybrané vlastnosti znamenají. 

Vojtěch Kořen, Trexima

Po půl roce další práce jsem za vydatného přispění ze strany mých kolegů vybral 7 dominantních vlastností (projevů) a k nim doplnit (s potřebnou dávkou zobecnění) definice nebo chcete-li vysvětlení. Zde jsou:

Autentičnost

Jedině přirozený projev, byť třeba i nedokonalý, je základem pro získání, a především, udržení důvěry. Slova, která v nás samotných nevzbudila dosud takovou důvěru, abychom je přijali za svá, nemohou ani z našich úst znít zcela důvěryhodně. Nesoulad mezi naší přirozeností a naším konáním vyvolává nesoulad mezi tím, co chceme a jak jsme nakonec chápáni. Pokud něčemu sami příliš nevěříme, a nemusíme si to ani primárně uvědomovat, tak se to projevuje v naší práci, v našich budoucích činech, v konzistenci a integritě našich projevů.

Autentičnost je základním předpokladem pro víru ostatních v to, že to, co říkáme a děláme, myslíme vážně a pochybovat o tom by bylo pošetilé.

Pohlcenost

Stav pohlcenosti je nejvyšší formou zaujetí. Jen lidé, kteří jsou pohlceni myšlenkou, vizí a smyslem toho, co dělají a tím o čem mluví, mohou vytvářet podmínky k tomu, aby i jiní mohli být pohlceni. Jen ti, kteří jsou nadšeni, dokážou skutečně nadchnout jiné (je to jejich dílo, ne dílo náhody). Naše schopnost nadchnout jiné je přímo úměrná našemu vlastnímu nadšení. Dokonce i skutečné problémy, jejichž řešení nás pohltí, se stávají namísto překážek výzvami, které nás dokážou aktivizovat a energetizovat.

Snažíme-li se, aby se jiní stali pohlcenými, nestačí o vlastní pohlcenosti jen mluvit, musí být vidět, cítit, musí sama o sobě pohlcovat.

Konzistence

Konzistence neznamená, že budeme vše dělat stále stejně, ale že se v každém z našich činů budou projevovat naše základní principy, naše fundamentální hodnoty, a to nezávisle na tom, co právě děláme.  Svět je sice proměnlivý jako oceán, kdo kvůli tomu ale rezignuje (třeba ze strachu či pohodlnosti) na smysl majáků, map a navigace, utopí se bez ohledu na to, jak dobrý je plavec. Kdo má být následován, ten musí být důvěryhodný, musí být pro jiné majákem, který signalizuje cestu nezávisle na tom, zda je bouře či bezvětří, nehledě na tom, zda se zrovna někdo dívá.

Konzistence není jistota toho, co se stane, ale jistota, jak s tím, co se stane, budeme nakládat.

Respektování

Základem respektování nás samotných je náš vlastní respekt vůči jiným. Nejde o zasluhování si respektu respektem, ale o uvědomění si, že právě naše schopnost nepřehlížet potřeby, myšlenky a činy jiných, naše upřímná úcta vůči cizí práci a odhodlání, jsou tím, co je respektu hodné. Respekt je základním předpokladem pro zachování důstojnosti své i jiných. Důstojnost je nedotknutelným právem každého, jehož porušení snižuje ušlechtilost záměru, důvěru, a právě i samotný respekt vůči porušiteli.

Respektování neznamená podřizování a souhlasení, ale vědomí, že jedinečnost je vlastní jak nám, tak všem ostatním.   

Inspirativnost 

Lidé, kteří nás následují kvůli osobnímu prospěchu, nás opustí v okamžiku jiného většího či snazšího prospěchu. Lidé, kteří nás následují ze strachu či donucení, nás opustí kdykoli budou moci. Lidé, kteří nás následují kvůli tomu, že jsme je inspirovali, budou následovat inspiraci samotnou.

Máme omezený vliv na to, jak prospěšní budou jiní a také na příležitosti opustit nás. To jediné, co máme ve svých rukou, je naše inspirativnost.

Pokora

Argumentů (pro nás samotné) pro to, čemu věříme, není třeba; zde je třeba nenechat se omámit tím, „jak nám všechno zapadá“. Argumentů proti tomu, v co nevěříme zrovna tak není třeba hledat; zde je naopak vhodné hledat to dobré a nenechat se strhnout tím, „jak je všechno špatně“. Zabránit negativním i pozitivním dogmatům, to je oč tu běží. Pokora a ochota pochybovat jsou nutnými předpoklady k eliminaci rizik, která s sebou nesou zpupnost, sebestřednost, rezistence vůči zpětné vazbě, soutěživost, neodbytná touha po vlivu. Tyto sklony, které provází vůdce (skrytě i zjevně) jako stín, jsou opiem, kterému se tak snadno podléhá.

Pouze ochota přemýšlet nad tím, co je špatné u věcí, kterým propadáme a hledat to užitečné na těch věcech, které nás odrazují, nás může udržet na správné cestě. 

Přesvědčivost

Je rozdíl mezi přesvědčením a podlehnutím. Paradoxně jsme sami někdy přesvědčeni, že lidé, kteří nám podlehli (palbě našich argumentů, síle našeho hlasu, nabízené odměně či trestu) jsou přesvědčeni. Především ti, co věří síle svých argumentů, by měli zvážit, zda mlčení druhé strany opravdu znamená přesvědčený souhlas. K přesvědčení, které je i v těch nejhorších podmínkách otázkou svobodného rozhodnutí, nelze dotlačit ani donutit.

K přesvědčivosti je potřeba být autentický, pohlcený, konzistentní, respektující a respektovaný, inspirativní a pokorný. K přesvědčení lze dojít, dovést, doprovodit, a to rozhodně není málo.

Na závěr bych rád upozornil na zajímavost, že ve výčtu výše uvedených vlastností chybí momentálně tak oblíbené a používané termíny, jako je vizionářství, kreativita, engagement, integrita a jim podobné. Ne snad, že by to nebyly důležité věci, ale pro vedené jsou ty výše uvedené podstatnější. Právě toto zjištění bývá jedním z nejdůležitějších při mé práci s manažery, kteří chtějí růst (a nejen v leadershipu).