Na úvod
Elektronický podpis je téma, k němuž se vyjadřují právníci, informatici, zákonodárci i soudy – a ne vždy se shodným výsledkem. Dovolím si přidat perspektivu soudního znalce, který se s problematikou digitálního podpisu setkává v praxi – nikoli na papíře, ale při konkrétních sporech, kde záleží na tom, zda někdo něco skutečně podepsal, či nikoli.
Jsem dlouholetým zastáncem elektronického podpisu založeného na kryptografických prostředcích – nikoli proto, že by šlo o technický fetišismus, ale proto, že kryptografický podpis poskytuje nejvyšší míru technicky ověřitelné vazby mezi podepisující osobou, obsahem a integritou podepsaných údajů. Na rozdíl od nekryptografického (tedy „jednoduchého“) podpisu spolehlivě odpovídá na základní otázky: Kdo podepsal? Co podepsal? Změnil se obsah po podpisu? Je podpis originální? Tyto otázky nejsou abstraktní – jsou jádrem každého sporu o pravost a platnost právního úkonu.
Právě proto mě znepokojují výklady, které pojem „elektronický podpis“ rozšiřují natolik, až ztratí jakýkoli důvěryhodný obsah efektivně použitelný v dokazování. Dokazování identity a projevu vůle by nemělo spočívat v hledání toho, co lze formálně podřadit pod zákonnou definici – mělo by spočívat v reálném prokázání, že konkrétní osoba konkrétní úkon skutečně učinila.
Problémem není samotná existence jednoduchého elektronického podpisu jako právní kategorie — eIDAS má dobrý důvod pro technologicky neutrální definici, která nevyžaduje kryptografické prostředky. Problémem je něco jiného: odtržení právní definice podpisu od jeho základních funkcí. Podpis — v jakémkoli prostředí — tradičně plní tři vzájemně provázané funkce: bezpečnostní (zaručuje, že podpis pochází od konkrétní osoby a že obsah nebyl změněn), důkazní (umožňuje následné ověření a použitelnost v řízení) a finalizační (vyjadřuje vědomý a definitivní projev vůle ve vztahu ke konkrétnímu obsahu). Pokud právní výklad akceptuje jako podpis jakýkoli textový prvek bez zkoumání toho, zda tyto funkce plní, jde o právní formalismus — mechanickou aplikaci definice bez zohlednění jejího účelu. Právě to je jádrem kritiky, kterou předkládám v tomto článku.
Cílem článku je kriticky analyzovat právě takové přístupy – konkrétně ty, podle nichž lze za elektronický podpis považovat běžné textové prvky elektronické komunikace – a posoudit je z hlediska právní systematiky i technické praxe digitálních podpisů. Článek se nezabývá meritorní správností rozhodnutí soudu; předmětem analýzy je výlučně otázka, zda lze jméno nebo název firmy uvedený v textu e-mailu oprávněně kvalifikovat jako elektronický podpis ve smyslu nařízení eIDAS [1]. Předmětem této kritiky přitom není samotná normativní existence jednoduchého elektronického podpisu podle eIDAS, ale otázka, zda extenzivní výklad této kategorie ještě zachovává materiální funkce podpisu jako vědomého, identifikovatelného a důkazně relevantního projevu vůle.
Východisko analýzy: případ, který otevírá zásadní otázku
Impulzem pro následující analýzu je rozhodnutí Okresního soudu Nitra sp. zn. 31Cb/28/2023 — nikoli jako objekt kritiky, ale jako případ, který názorně ilustruje systémový problém: jak může technologicky neutrální evropská definice vést k výkladům, které vyprazdňují materiální funkci podpisu.
Žalovaný ve zprávě uvedl, že nárok uznává, a na konci e-mailu figuroval obchodní název společnosti. Soud tento údaj kvalifikoval jako elektronický podpis ve smyslu nařízení eIDAS, přičemž se opřel o definici jednoduchého elektronického podpisu podle čl. 3 bodu 10 — tedy o údaje v elektronické podobě, které podepisující osoba používá k podepisování. Za elektronický podpis žalovaného uznal „řetězec jednotlivých znaků tvořících obchodní název žalovaného“.
Toto rozhodnutí není izolovaným excesem. Je příznakem širšího problému: aplikace technologicky neutrální evropské definice bez zohlednění funkcí, které podpis — v jakémkoli prostředí — musí plnit. Následující analýza se nezabývá meritorní správností rozhodnutí ve věci samé. Zaměřuje se výlučně na tři analytické otázky:
Za prvé: může být obchodní název společnosti uvedený v e-mailu elektronickým podpisem ve smyslu eIDAS — z hlediska materiální funkce podpisu a požadavku podpisového úmyslu?
Za druhé: jde v takovém případě o elektronický podpis, nebo o elektronickou identifikaci — a jaký je rozdíl mezi těmito dvěma právními kategoriemi?
Za třetí: jaké technické a bezpečnostní důsledky má výklad, který ztotožňuje identifikační údaj s podpisem?
Teoretický výklad pojmů a typologie elektronických podpisů v následujících oddílech slouží jako analytický aparát pro zodpovězení těchto otázek — nikoli jako samostatný cíl textu.
Co je to podpis?
Za základní prvek gramotnosti se odjakživa považuje schopnost člověka vlastnoručně se podepsat. Samozřejmě svým jménem – nikoli třemi křížky. Lze tvrdit, že schopnost podepsat se elektronicky by se měla v dnešní době považovat za základní projev digitální gramotnosti.
Začnu tedy nejprve definicí toho, co považujeme za „podpis“. Zjednodušeně řečeno: projev vůle, kterým deklarujeme, že jsme s určitým právním úkonem z hlediska vůle i obsahu ztotožněni. Vůle je základním předpokladem každého právního úkonu. Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku práv či povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Aby byla vůle navenek rozpoznatelná a určitá, musí být vyjádřena způsobem, který je rozpoznatelný a jednoznačný vůči ostatním účastníkům nebo vnějšímu prostředí. V právních vztazích se nejčastěji vyskytuje výslovný projev vůle (tj. projev vyjádřený například slovem, písmem nebo kresbou či konkrétním ověřitelným jednáním vycházejícím z vůle člověka).
V následujícím textu se budu opakovaně odkazovat na slovenský zákon č. 40/1964 Zb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“).
Podle § 40 odst. 3 OZ „písemný právní úkon je platný, jen pokud je podepsán jednající osobou“, což znamená, že podpis jednající osoby je výslovným projevem její vůle směřujícím ke vzniku, změně nebo zániku práv či povinností.
Samotný výraz podpis nebo vlastnoruční podpis (někdy také signatura z latinského „signare“ – označovat) se chápe jako ručně psané, stylizované napsání vlastního jména nebo jiného identifikačního znaku (např. přezdívky, značky nebo monogramu) osoby, která podpis napsala. Podpis typicky prostorově a obsahově uzavírá listinu i samotný písemný právní úkon. Pro platnost podpisu se nevyžaduje uvedení celého jména a příjmení, stačí, je-li uvedeno příjmení jednající osoby. Uvedení pouze křestního jména zpravidla k identifikaci osoby nepostačuje.
Slovenský právní řád pojem „podpis“ výslovně nedefinuje a nestanoví žádné specifické požadavky na jeho obsah, způsob jeho provedení ani na jeho čitelnost. Obsah pojmu „podpis“ je považován za notorietu (z lat. notorius = známý), tj. za skutečnost, kterou není nutné dokazovat, protože se považuje za obecně známou.
Co je to elektronický podpis?
Při vysvětlení tohoto pojmu je nejprve nutné chápat, že digitální podpis je bezpečnostní mechanismus používaný k ověření původu digitálních údajů a ke zjištění, zda od okamžiku podpisu nedošlo ke změně jejich obsahu. Digitální podpis je bezpečnostní technologie.
Elektronický podpis je právní koncept, který vyjadřuje způsob zachycení projevu vůle osoby v elektronickém prostředí. V praxi je elektronický podpis zpravidla realizován prostřednictvím technologie digitálního podpisu.
Elektronický podpis zároveň plní také funkci elektronické identifikace podepisující osoby. Tato funkce však není jeho primárním účelem. Tím je zajištění autenticity původu a integrity podepsaných údajů. (Podrobněji k tomu v dalším textu.)
Ilustrace č. 1: Vztah digitálního a elektronického podpisu
Elektronický podpis má ve srovnání s klasickým vlastnoručním podpisem několik specifických vlastností:
-
jeho forma se odvozuje také s ohledem na podepisovaný elektronický dokument,
-
podepisující osoba může vytvořit elektronický podpis pro konkrétní dokument,
-
kdokoli může ověřit platnost elektronického podpisu pomocí veřejně dostupných validačních mechanismů.
Zároveň by pro elektronický podpis s vyšší úrovní důvěryhodnosti mělo platit, že jeho vytvoření je vázáno na takové údaje pro vytváření elektronického podpisu, které má podepisující osoba pod svou kontrolou. V důsledku toho zpravidla není možné:
-
použít elektronický podpis vytvořený pro dokument A a připojit jej k dokumentu B, protože podpis je kryptograficky provázán s konkrétním podepsaným dokumentem A,
-
změnit obsah podepsaného dokumentu, aniž by se tím znehodnotila platnost elektronického podpisu (atribut integrity),
-
popřít vytvoření vlastního elektronického podpisu, aniž by bylo možné takový podpis ověřit a přiřadit k podepisující osobě (atribut nepopiratelnosti).
K čemu lze elektronický podpis použít? Primárně ke stejným úkonům, k nimž se používá také klasický vlastnoruční podpis. Elektronický podpis má však několik nesporných výhod navíc. Na rozdíl od klasického vlastnoručního podpisu dokáže elektronickému dokumentu zajistit:
-
autenticitu – tj. ověřit totožnost uživatele a zjistit, zda je deklarovaná identita uživatele skutečná a pravá, což klasický podpis neumožňuje. V případě sporné totožnosti dokáže pravost klasického podpisu ověřit pouze znalec – grafolog.
-
integritu – tj. zaručit, že po podepsání digitálního dokumentu již nedošlo k žádné změně jeho obsahu – ať už úmyslně, nebo neúmyslně. To klasický podpis vůbec neumožňuje, o čemž svědčí případy padělání podepsaných listin.
-
nepopiratelnost (angl. „non-repudiation“) – tj. zaručit, že právní úkon skutečně podepsala jednající osoba a že tato osoba nebude moci dodatečně popřít svůj výslovný projev vůle provedený podpisem elektronického dokumentu. To klasický podpis vyčerpávajícím způsobem neumožňuje. Případy popírání vlastního podpisu na podepsaných listinách jsou až příliš časté – pro příklady ani nemusíme chodit daleko.
V technické praxi je elektronický podpis zpravidla vázán na podepisovaný elektronický dokument kryptografickými prostředky. Takové propojení zajišťuje, že podpis je neoddělitelně spojen s konkrétními podepsanými údaji a že jakákoli následná změna dokumentu způsobí zneplatnění podpisu.
Tento přístup odpovídá ustálené dobré praxi v oblasti informační bezpečnosti a předpokládají jej také relevantní technické normy pro digitální podpisy (např. ISO/IEC 14888 nebo normy ETSI řady EN 319 xxx). Všechny tyto standardy vycházejí z předpokladu, že podpis je vytvářen pomocí kryptografických mechanismů, které zajišťují vazbu mezi podpisem a podepsanými údaji.
Nařízení eIDAS definuje základní pojem „elektronický podpis“ velmi široce. Zatímco u zaručeného a kvalifikovaného elektronického podpisu se kryptografická vazba mezi podpisem a podepsanými údaji výslovně vyžaduje, u tzv. „jednoduchého“ elektronického podpisu (SES – „Simple Electronic Signature“) takový technický požadavek stanoven není.
Tato legislativní konstrukce otevřela prostor pro výklady, podle nichž lze za elektronický podpis považovat prakticky jakýkoli údaj připojený k elektronické zprávě, elektronické transakci nebo elektronickému dokumentu. Důsledky takového přístupu a jeho dopady na právní praxi jsou předmětem další části textu.
Elektronický podpis se váže výlučně na údaje v elektronické podobě. Z tohoto důvodu jím nelze přímo podepsat papírový dokument. Papírový dokument se může stát předmětem elektronického podpisu až po převedení do elektronické podoby, například skenováním nebo jinou formou digitalizace. Teprve digitální reprezentace takového dokumentu může být předmětem elektronického podpisu.
Z technického hlediska není elektronický podpis vázán výlučně na pojem „dokument“, ale na údaje v elektronické podobě představující reprezentaci informace v informační architektuře. Elektronický dokument proto představuje pouze jednu z možných forem informačního objektu, k němuž může být elektronický podpis připojen. Předmětem podpisu je vždy konkrétní digitální artefakt vytvořený nad přesně definovanou množinou elektronických údajů, k němuž je elektronický podpis následně — zpravidla kryptograficky — vázán způsobem umožňujícím ověření integrity podepsaných údajů a autenticity jejich původu.
V informačních systémech může být elektronický podpis připojen k různým typům objektů, například k:
-
elektronickému dokumentu,
-
datovému objektu nebo databázovému záznamu,
-
zprávě přenášené komunikačním protokolem,
-
digitálnímu artefaktu uloženému v souborovém systému,
-
kontejneru obsahujícímu více datových objektů.
V mnoha informačních systémech se elektronický podpis nevztahuje na samostatný elektronický dokument, ale přímo na údaje přenášené mezi informačními systémy. Typickým příkladem jsou integrační a komunikační mechanismy (např. SOAP, REST API nebo EDI), v jejichž rámci je podpis součástí samotné elektronické zprávy. Elektronický podpis se proto z technického hlediska váže na elektronické údaje, nikoli nutně na dokument chápaný jako samostatný informační objekt. Tato skutečnost je významná také pro další právní posouzení problematiky elektronického podpisu.
Pokud jde o formát elektronických údajů, elektronický podpis lze vytvořit nad prakticky jakýmkoli digitálním objektem nebo datovou reprezentací (např. PDF, TXT, XML, DOCX, TIFF, databázovým záznamem, elektronickou zprávou nebo jiným datovým objektem). Výsledkem podpisového procesu je podepsaný digitální artefakt, přičemž podpis může být uložen přímo v rámci podepisovaných údajů, odděleně ve formě samostatného podpisového objektu nebo v podpisovém kontejneru.
V evropské praxi se přitom nejčastěji používají standardizované formáty elektronických podpisů definované normami ETSI, které umožňují vytvořit kryptografickou vazbu mezi podpisem a podepsanými údaji a následně nezávisle ověřit integritu údajů i autenticitu jejich původu prostřednictvím standardizovaných validačních mechanismů.
Jednoduchý elektronický podpis bez podpisových vlastností
Nařízení eIDAS je především nařízením o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru. Elektronický podpis v jeho systematice představuje jeden z mechanismů, jimiž lze v elektronickém prostředí zachytit identitu osoby a její projev vůle. Je však důležité zdůraznit, že nařízení eIDAS nepokrývá výlučně mechanismy odpovídající technickému konceptu digitálního podpisu.
Zejména u tzv. jednoduchého elektronického podpisu podle čl. 3 bodu 10 nařízení eIDAS jde o mimořádně široce koncipovanou právní kategorii. Protože tato kategorie není vázána na použití kryptografických mechanismů, z technického hlediska neposkytuje základní bezpečnostní vlastnosti digitálního podpisu — zejména zajištění integrity podepsaných údajů, ověřitelnost podpisu a atribut nepopiratelnosti. Z hlediska materiální funkce podpisu to znamená, že takový údaj nelze bez dalších okolností automaticky ztotožňovat s vědomým a prokazatelným projevem vůle. Normativní existence jednoduchého elektronického podpisu jako právní kategorie tento závěr nevylučuje — eIDAS sám předpokládá, že důkazní hodnota jednoduchého elektronického podpisu závisí na kontextu a doprovodných okolnostech.
V těchto případech je důkazní hodnota často bližší elektronické identifikaci než důvěryhodnému podpisovému mechanismu. Jde spíše o formu elektronické identifikace osoby v rámci elektronické komunikace než o podpis jako výslovný projev vůle vázaný na konkrétní elektronický dokument.
Z technického hlediska lze mechanismy používané k identifikaci osoby rozdělit na kryptografické a nekryptografické.
U nekryptografických mechanismů jde spíše o identifikační údaj připojený k elektronickým údajům, jehož důkazní síla jako podpisového projevu zpravidla závisí výrazně více na kontextu komunikace a doprovodných důkazech než u kryptografických podpisových schémat. Takové mechanismy sice mohou splňovat širokou právní definici elektronického podpisu podle čl. 3 bodu 10 nařízení eIDAS, z technického hlediska však nesplňují základní vlastnosti digitálního podpisu popsané výše.
Nařízení neklade na jednoduchý elektronický podpis kryptografické požadavky. To však neznamená, že se rezignuje na požadavek podpisového úmyslu, identifikace podepisující osoby a vazby mezi podpisovým údajem a podepisovaným obsahem.
Je přitom důležité rozlišovat mezi existencí jednoduchého elektronického podpisu a jeho dostatečnou právní či důkazní silou pro konkrétní právní úkon. Ani jednoduchý elektronický podpis, který formálně splňuje definici čl. 3 bodu 10 eIDAS, nemusí postačovat k zachování písemné formy právního úkonu, která vyžaduje kvalifikovaný elektronický podpis, k dostatečnému prokázání projevu vůle ve sporném řízení ani k dosažení vysoké důkazní síly srovnatelné s kryptografickým podpisem. Existence jednoduchého elektronického podpisu tedy neznamená jeho právní dostatečnost — ta závisí na kontextu, požadavcích konkrétního právního úkonu a schopnosti prokázat materiální znaky podpisu doprovodnými důkazy.
Ilustrace č. 2: Schéma jednoduchého elektronického podpisu
Kryptografická schémata identifikace
Pro prostředky elektronické identifikace vydávané v rámci příslušného schématu ve smyslu nařízení eIDAS a následně použitelné pro elektronický podpis s kryptografickými prostředky se stanoví specifikace úrovní zabezpečení – konkrétně „nízká“, „pokročilá“ a/nebo „vysoká“, které splňují následující kritéria:
-
omezený stupeň důvěryhodnosti, pokud jde o tvrzenou nebo uváděnou totožnost osoby, charakterizovaný odkazem na technické specifikace, normy a postupy, jejichž účelem je snížit riziko zneužití nebo pozměnění totožnosti,
-
pokročilý stupeň důvěryhodnosti, pokud jde o tvrzenou nebo uváděnou totožnost osoby, charakterizovaný odkazem na technické specifikace, normy a postupy, jejichž účelem je podstatně snížit riziko zneužití nebo pozměnění totožnosti,
-
vyšší stupeň důvěryhodnosti než u prostředku elektronické identifikace s úrovní zabezpečení „pokročilá“, pokud jde o tvrzenou nebo uváděnou totožnost osoby, charakterizovaný odkazem na technické specifikace, normy a postupy, jejichž účelem je zabránit zneužití nebo pozměnění totožnosti.
Opět je důležité uvést různou terminologii vztahující se ke kryptografickému elektronickému podpisu:
Ověření podpisu – je úkon ve smyslu zákona č. 323/1992 Zb. o notářích a notářské činnosti (Notářský řád), při němž notář nebo jím pověřený zaměstnanec ověřuje, že osoba, jejíž podpis má být ověřen, v jeho přítomnosti listinu vlastnoručně podepsala nebo podpis na listině před ním uznala za vlastní. Ověření podpisu je možné také podle zákona č. 599/2001 Z. z. o ověřování listin a podpisů na listinách okresními úřady a obcemi.
Zaručený elektronický podpis – je elektronický podpis, který je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje určit totožnost podepisující osoby, je vytvořen pomocí údajů pro vytváření elektronického podpisu, které může podepisující osoba s vysokou mírou důvěry používat pod svou výhradní kontrolou, a je propojen s údaji, které jsou jím podepsány, takovým způsobem, že lze zjistit jakoukoli následnou změnu údajů.
Kvalifikované zařízení pro vytváření elektronického podpisu – je zařízení pro vytváření elektronického podpisu (zkratka QSCD z anglického Qualified Electronic Signature Creation Devices). Podle ETSI EN 319412-5: QSCD Qualified electronic Signature/Seal Creation Device. Zřejmě nejdůležitější vlastností QSCD je, že zařízení nesmí umožnit vytváření kopií certifikátů a klíčů, které jsou v něm uloženy.
Kvalifikovaný elektronický podpis – je zaručený elektronický podpis vytvořený s použitím kvalifikovaného zařízení pro vytváření elektronického podpisu a založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy. V elektronickém vyhotovení dokumentů má rovnocenný právní účinek jako použití vlastnoručního podpisu.
Ilustrace č. 3: Schéma procesu vytvoření kryptografického elektronického podpisu
Terminologické rozdíly mezi podpisem a elektronickým podpisem
Podle § 40 odst. 4 OZ je písemná forma právního úkonu zachována vždy, pokud je právní úkon učiněný elektronickými prostředky podepsán zaručeným elektronickým podpisem nebo zaručenou elektronickou pečetí. V tomto bodě začíná systematické odlišení klasického podpisu a elektronického podpisu v právním řádu.
Jaký je rozdíl mezi podpisem a elektronickým podpisem? Pro přehlednost uvádím základní pojmy, které se v této oblasti používají a jejichž důsledné rozlišování je pro následující analýzu klíčové:
Podpis jednající osoby - je výslovným projevem vůle směřujícím ke vzniku, změně nebo zániku práv či povinností (v přeneseném významu jedinečný projev souhlasu osoby s obsahem konkrétního dokumentu).
Vlastnoruční podpis - je ručně psané, stylizované napsání vlastního jména nebo jiného identifikačního znaku jednající osoby.
Elektronická identifikace - je proces používání osobních identifikačních údajů v elektronické podobě, které jednoznačně reprezentují fyzickou osobu, právnickou osobu nebo fyzickou osobu zastupující právnickou osobu.
Elektronický podpis - jsou údaje v elektronické podobě, které jsou připojeny nebo logicky spojeny s jinými údaji v elektronické podobě a které podepisující osoba (tj. fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis) používá k podepisování. Tento výraz se typicky používá jako obecný pojem pro elektronický podpis fyzické osoby – což je důležité pro následující text.
Údaje pro vytváření elektronického podpisu - jsou jedinečné údaje, které podepisující osoba používá k vytvoření elektronického podpisu.
Elektronická pečeť - jsou údaje v elektronické podobě, které jsou připojeny nebo logicky spojeny s jinými údaji v elektronické podobě s cílem zajistit původ a integritu těchto přidružených údajů. Elektronickou pečeť lze v podstatě ztotožnit s razítkem organizace, avšak s výhodou zaručení autenticity a integrity elektronického dokumentu.
Rozdíly z hlediska právních účinků
Digitální dokument opatřený kvalifikovaným elektronickým podpisem a časovým razítkem se považuje za dokument s ověřeným vlastnoručním podpisem, protože ve smyslu § 40 odst. 5 OZ se „u právních úkonů učiněných elektronickými prostředky, podepsaných zaručeným elektronickým podpisem nebo zaručenou elektronickou pečetí a opatřených časovým razítkem nevyžaduje ověření pravosti podpisu“.
Někteří čtenáři by mohli namítat, že nevidí rozdíl mezi zaručeným elektronickým podpisem a kvalifikovaným elektronickým podpisem. To by však byl omyl. Jednotlivé typy elektronického podpisu a způsoby jejich použití jsem shrnul v tabulce níže, kde je možné si prohlédnout a porovnat právní následky, respektive právní účinky jednotlivých typů digitálního podpisu:
| Zkratka | Typ elektronického podpisu | Právní účinek | Úroveň zabezpečení |
| SES | „Jednoduchý“ elektronický podpis | identifikace osoby | nízká |
| AdES | Zaručený elektronický podpis | autentizace osoby | pokročilá |
| QES | Kvalifikovaný elektronický podpis | vlastnoruční podpis osoby | vysoká |
| QES | Kvalifikovaný elektronický podpis + časové razítko | ověřený vlastnoruční podpis osoby | vysoká |
Nadto platí, že právní účinek elektronického podpisu a jeho přípustnost jako důkazu v soudním řízení nesmějí být odmítnuty výlučně z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Kvalifikovaný elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě je zároveň uznáván jako kvalifikovaný elektronický podpis ve všech ostatních členských státech.
Případ Okresního soudu Nitra: řetězec znaků v e-mailu jako elektronický podpis?
Vraťme se k rozhodnutí sp. zn. 31Cb/28/2023 a analyzujme jeho argumentační strukturu z hlediska nastolených otázek.
Soud posuzoval uznání nároku žalovaným prostřednictvím obyčejného e-mailu. Žalovaný ve zprávě uvedl, že nárok uznává, a na konci e-mailu připojil obchodní název společnosti. Soud tento údaj vyhodnotil jako elektronický podpis.
Soud se opřel o definici podle nařízení eIDAS, podle níž jsou jednoduchým elektronickým podpisem jakékoli údaje v elektronické podobě, které jsou připojeny k jiným údajům a které podepisující osoba používá k podepisování. Za elektronický podpis žalovaného tak v tomto případě uznal „řetězec jednotlivých znaků tvořících obchodní název žalovaného“.
Tento závěr je problematický také z hlediska samotné systematiky nařízení eIDAS. Podle čl. 3 bodu 9 eIDAS je podepisující osobou fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis. Obchodní název společnosti však sám o sobě neidentifikuje konkrétní fyzickou osobu, která měla předmětný údaj použít jako podpisový projev. Soud tak ve skutečnosti akceptoval jako elektronický podpis údaj identifikující právnickou osobu, aniž by zkoumal, která fyzická osoba tento údaj vytvořila nebo použila k podepisování.
Problém předmětného rozhodnutí nespočívá v tom, že by textový údaj nikdy nemohl být jednoduchým elektronickým podpisem. Soud však zřejmě považoval samotnou existenci textového údaje za postačující, aniž by samostatně zkoumal, zda tento údaj konkrétní fyzická osoba použila jako podpisový prostředek a zda jím chtěla podepsat konkrétní obsah zprávy. Důsledky z hlediska materiálních znaků podpisu analyzuji v následujícím oddílu.
Výklad, podle něhož lze za elektronický podpis považovat de facto jakýkoli řetězec znaků (ať už název společnosti, jméno osoby, nebo kontaktní údaje) uvedený na konci e-mailové zprávy, zároveň vyvolává několik zásadních otázek z hlediska systematiky a účelu definice elektronického podpisu podle eIDAS.
Definice elektronického podpisu v čl. 3 bodu 10 eIDAS vychází z předpokladu, že jde o údaje v elektronické podobě, které jsou připojeny nebo logicky spojeny s jinými údaji v elektronické podobě a které podepisující osoba používá k podepisování. Klíčovým prvkem této definice je právě existence „jiných údajů“, k nimž je podpis připojen nebo logicky přidružen.
Z technického hlediska: pokud je název společnosti součástí samotného textu e-mailové zprávy, jde o tentýž datový objekt — nikoli o údaje připojené k „jiným údajům“ ve smyslu čl. 3 bodu 10 eIDAS. Z hlediska právního výkladu to vede k rekurzivní interpretaci, v níž se určitá část textu dokumentu považuje za podpis téhož dokumentu.
Ilustrujme si to konkrétně: pokud tělo e-mailu zní „Společnost ABC, s. r. o., uznává nárok v plné výši. Společnost ABC, s. r. o.“ — je druhý výskyt obchodního názvu podpisem, nebo součástí obsahu zprávy? A pokud je podpisem, co jím vlastně podepisujeme — včetně jeho samotného?
Materiální znaky podpisu: právněteoretické jádro problému
Kritika předmětného rozhodnutí není jen technická ani jen procesní. Její jádro je právněteoretické: rozhodnutí ignoruje materiální znaky, které musí podpis — v jakémkoli prostředí — splňovat, aby plnil svou právní funkci. Jde o čtyři vzájemně provázané prvky.
Podpisový úmysl (lat.: animus signandi). Podpis předpokládá vědomé a úmyslné jednání konkrétní fyzické osoby, která jím chce vyjádřit souhlas s obsahem konkrétního právního úkonu. Tento subjektivní prvek odlišuje podpis od jakéhokoli jiného identifikačního úkonu. Nestačí, že určitý údaj objektivně existuje a je připojen k elektronické zprávě. Rozhodující je, zda jej konkrétní fyzická osoba vědomě použila jako podpisový projev ve vztahu ke konkrétnímu obsahu. Soud tento prvek nezkoumal.
Výstražná funkce podpisu. Podpis tradičně plní nejen identifikační, ale také výstražnou funkci: nutí jednající osobu zastavit se a vědomě vyjádřit souhlas s obsahem právního úkonu. V německé právní doktríně se tato vlastnost označuje jako Warnfunktion, ve slovenském právním prostředí jako výstražná funkce podpisu. Osoba, která zakončí e-mail obchodním názvem své společnosti, zpravidla neví — a ani nemůže vědět — že tímto úkonem údajně podepisuje právně závazný dokument. Výklad, který takové jednání kvalifikuje jako elektronický podpis, tak paradoxně oslabuje právní jistotu, kterou má požadavek podpisu chránit.
Vědomý podpisový akt — požadavek eIDAS. Sloveso „vytváří“ v čl. 3 bodu 9 eIDAS není náhodné. Předpokládá aktivní a vědomý úkon konkrétní fyzické osoby — nikoli pasivní připojení automaticky generovaného textového prvku. Podepisující osobou přitom může být výlučně fyzická osoba. Obchodní název společnosti tento požadavek nesplňuje ani formálně: neidentifikuje fyzickou osobu, která údaj vytvořila nebo použila jako podpisový projev.
Elektronická identifikace ≠ elektronický podpis. Toto rozlišení je systematicky nejdůležitějším argumentem. Nařízení eIDAS rozlišuje mezi elektronickou identifikací — procesem přiřazení identity k subjektu komunikace — a elektronickým podpisem — projevem vůle vázaným na konkrétní obsah konkrétních údajů. Obchodní název společnosti uvedený v e-mailu odpovídá na otázku, kdo jsem, nikoli na otázku, s čím souhlasím a k čemu se zavazuji. Zařazení tohoto údaje do kategorie elektronického podpisu podle čl. 3 bodu 10 eIDAS je systematicky nesprávné — nařízení pro tento případ poskytuje přesnější rámec v čl. 3 bodu 1.
Tyto čtyři prvky nejsou vzájemně nezávislé. Společně tvoří materiální pojem podpisu, který platí bez ohledu na to, zda jde o vlastnoruční podpis na papíře, kvalifikovaný elektronický podpis nebo jednoduchý elektronický podpis. Technologická neutralita definice SES neznamená rezignaci na tyto materiální požadavky — znamená pouze, že jejich splnění lze prokázat různými prostředky. Právě toto zkoumání v předmětném rozhodnutí chybí.
Z toho vyplývá prakticky důležitý závěr: otázka, zda konkrétní SES postačuje pro daný právní úkon, je vždy dvoustupňová. První stupeň — existence podpisu: byl vůbec nějaký údaj použit jako podpisový projev? Druhý stupeň — dostatečnost podpisu: je jeho důkazní a právní síla dostatečná pro konkrétní právní úkon, zachování písemné formy a prokázání animus signandi? Předmětné rozhodnutí se zastavilo na prvním stupni — a ani ten řádně nevyřešilo.
Automatické signatury a bezpečnostní rizika
Je pravda, že pojem „údaje“ (data) se v právním prostředí vykládá poměrně široce a spíše funkčně než striktně technicky. Právo nevyžaduje, aby šlo o samostatný datový objekt ve smyslu chápání informační architektury. Z pohledu právního výkladu proto může postačovat, jde-li o funkčně odlišitelnou část údajů, i když je technicky součástí téhož datového objektu.
Pro pochopení další argumentace je užitečné podívat se na to, z čeho se e-mailová zpráva jako datový objekt skutečně skládá.
Ilustrace č. 4: Struktura datového objektu „e-mail“
E-mailová zpráva se skládá z několika technicky odlišných vrstev: SMTP hlaviček generovaných automaticky přenosovým protokolem (From, To, Date, Message-ID a dalších), těla zprávy a podpisové signatury — textového bloku zpravidla automaticky připojovaného e-mailovým klientem na základě předem nastavené šablony. Právní důsledky této technické struktury jsou předmětem další analýzy.
Jak jsem uvedl v předchozím oddílu, elektronický podpis musí být výsledkem vědomého úkonu konkrétní fyzické osoby. U mnoha tzv. „připojených podpisů“ v e-mailové komunikaci však ve skutečnosti jde pouze o podpisové signatury, tedy textové prvky automaticky generované e-mailovým klientem nebo serverem a připojované ke zprávě bez aktivního a vědomého úkonu uživatele při odeslání konkrétní zprávy. Takové signatury zpravidla plní výlučně identifikační nebo kontaktní funkci a samy o sobě neprokazují, že došlo k vytvoření elektronického podpisu ve smyslu nařízení eIDAS. Nelze je proto považovat za vědomý projev vůle konkrétní fyzické osoby směřující k podepsání dokumentu, ale spíše za technický identifikační prvek elektronické komunikace.
Absence tohoto zkoumání je podrobněji analyzována v předchozím oddílu; technické důsledky tohoto výkladu jsou předmětem následující části.
Padělaný e-mail jako právně závazný podpis?
Příliš široce koncipovaný výklad elektronického podpisu zároveň otevírá prostor také pro prakticky proveditelné útoky na elektronickou komunikaci.
Představme si situaci, v níž útočník získá neoprávněný přístup k poštovnímu serveru nebo k infrastruktuře elektronické komunikace organizace. V takovém případě je pro technicky zdatného útočníka manipulace s obsahem e-mailové zprávy zpravidla triviální záležitostí. Stejně tak lze modifikovat metadata zprávy včetně SMTP hlaviček, identifikátorů odesílatele nebo podpisových signatur automaticky připojovaných e-mailovým klientem.
Výsledkem může být situace, v níž útočník vytvoří nebo upraví e-mail tak, aby obsahoval textové údaje vyvolávající dojem, že jde o autentický projev vůle konkrétní osoby nebo společnosti. Pokud by soudní praxe akceptovala samotnou existenci takového textového údaje jako postačující elektronický podpis bez zkoumání okolností jeho vzniku, mohlo by to vést k tomu, že padělaná elektronická komunikace bude vyvolávat právní účinky srovnatelné s podepsaným právním úkonem.
Právě z tohoto důvodu nelze u jednoduchého elektronického podpisu rezignovat na zkoumání otázky, zda předmětný údaj vznikl jako vědomý podpisový projev konkrétní fyzické osoby a zda existuje dostatečně spolehlivá vazba mezi tímto údajem a obsahem údajně podepsané elektronické komunikace.
Ad absurdum by bylo při takto extenzivním výkladu možné považovat za elektronický podpis také některé údaje obsažené v SMTP hlavičce e-mailové zprávy, například identifikátory odesílatele nebo systémová metadata generovaná přenosovou infrastrukturou. Takové údaje však zjevně nevznikají jako vědomý a aktivní projev vůle konkrétní osoby směřující k podepsání určitého elektronického obsahu, ale představují výlučně technické údaje vytvářené automatizovaně v rámci fungování komunikačních protokolů. Právě tento příklad názorně ukazuje, že ne každý identifikační nebo technický údaj připojený k elektronické komunikaci lze bez dalšího považovat za elektronický podpis v právním smyslu slova.
Praktické paradoxy širokého výkladu
Pokud připustíme, že obchodní název uvedený na konci e-mailu může být elektronickým podpisem, otevíráme prostor pro řadu praktických paradoxů, které odhalují neudržitelnost takového výkladu.
Podepisuje helpdesk? Většina organizací provozuje systémy automatických odpovědí — helpdesk, CRM notifikace, potvrzení objednávek — které odesílají e-maily obsahující obchodní název společnosti bez jakéhokoli lidského zásahu. Pokud je obchodní název elektronickým podpisem, každá taková automatická zpráva by mohla být kvalifikována jako podepsaný právní úkon. Autoresponder potvrzující přijetí reklamace by tak mohl představovat uznání nároku — bez vědomí jakékoli fyzické osoby.
Paradox forwardu. Co se stane s „podpisem“ při přeposlání e-mailu? Pokud příjemce zprávu přepošle dále — ať už jako forward, nebo zkopírováním textu do nové zprávy — obchodní název původního odesílatele zůstane součástí textu. Podle předmětného výkladu by tedy „podpis“ původní společnosti mohl figurovat ve zprávě, kterou tato společnost vůbec neodeslala. Obsah „podepsaného“ úkonu by se přitom mohl lišit od původního — například doplněním nebo úpravou textu před přeposláním.
Paradox draftu. V moderních workflow systémech koexistují rozpracované a schválené dokumenty ve stejném prostředí. Pokud je kritériem podpisu pouze přítomnost obchodního názvu v elektronickém dokumentu, co odlišuje interní draft od závazně podepsaného úkonu? Požadavek podpisu historicky plní také finalizační funkci — označuje okamžik, kdy se dokument stává závazným. Tato funkce se při předmětném výkladu zcela ztrácí.
SMTP paradox. Jak jsem uvedl výše, SMTP hlavičky automaticky obsahují identifikační údaje o odesílateli. Při důsledné aplikaci předmětného výkladu by bylo možné považovat za elektronický podpis také tato systémově generovaná metadata — tedy údaje, jejichž obsah uživatel zpravidla ani nevidí, natož aby je vědomě použil jako podpisový projev.
Společným jmenovatelem všech těchto paradoxů je jediná otázka: pokud elektronický podpis nevyžaduje vědomý úkon fyzické osoby, jak lze rozlišit podepsaný právní úkon od běžné elektronické komunikace? Odpověď, kterou předmětný výklad implicitně nabízí — že je rozlišit nelze — je sama o sobě důkazem jeho neudržitelnosti.
Řetězec znaků v e-mailu jako elektronická identifikace
Pokud zkoumáme, co vlastně „řetězec jednotlivých znaků tvořících obchodní název žalovaného“ ve skutečnosti představuje, zjistíme, že nařízení eIDAS na tento jev pamatuje – avšak nikoli v článku 3 bodu 10, ale v článku 3 bodu 1.
Nařízení eIDAS totiž definuje také pojem elektronická identifikace – jako proces používání osobních identifikačních údajů v elektronické podobě, které jednoznačně reprezentují fyzickou osobu, právnickou osobu nebo fyzickou osobu zastupující právnickou osobu. Obchodní název společnosti je přesně takovým identifikačním údajem: jeho funkcí je identifikovat subjekt, nikoli vyjádřit a zajistit jeho projev vůle ve vztahu ke konkrétnímu obsahu zprávy.
Rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi není pouze terminologický – je funkční a právně zásadní:
-
Elektronická identifikace odpovídá na otázku, kdo jsem – jde o přiřazení identity k subjektu komunikace.
-
Elektronický podpis odpovídá na otázku: s čím souhlasím a k čemu se zavazuji – jde o projev vůle vázaný na konkrétní obsah konkrétních údajů.
Obchodní název uvedený na konci e-mailu — ať už vložený ručně, nebo automaticky generovaný e-mailovým klientem — slouží k identifikaci odesílatele, nikoli k podepsání obsahu zprávy. Může být součástí důkazního řetězce při zjišťování původu zprávy, sám o sobě však nezakládá závěr, že jde o elektronický podpis. Jde totiž o dvě odlišné právní otázky: důkazní přípustnost elektronické komunikace na jedné straně a právní kvalifikaci konkrétního údaje jako elektronického podpisu na straně druhé. Závěr, že je e-mail důkazně použitelný, nelze zaměňovat se závěrem, že textový údaj v něm uvedený splňuje znaky elektronického podpisu ve smyslu nařízení eIDAS. Samotné nařízení eIDAS poskytuje pro takové případy přesnější a systematicky správnější právní rámec než kategorie jednoduchého elektronického podpisu.
Z uvedeného vyplývá, že e-mail obsahující obchodní název žalovaného mohl sloužit jako důkaz o tom, kdo zprávu odeslal – tedy jako prostředek elektronické identifikace. Nemohl však sám o sobě prokazovat, že žalovaný podpisem v právním smyslu vyjádřil projev vůle směřující k uznání nároku. Z materiálního hlediska chybí prokázání vědomého podpisového úkonu konkrétní fyzické osoby. Z technického hlediska chybí jakákoli vazba mezi identifikačním údajem a konkrétním obsahem zprávy. Z normativního hlediska obchodní název právnické osoby nesplňuje požadavek na podepisující osobu podle čl. 3 bodu 9 eIDAS, kterou může být výlučně fyzická osoba.
Závěr
Analyzovaný případ ilustruje problém, který přesahuje konkrétní rozhodnutí: soudy aplikují technologicky neutrální definici jednoduchého elektronického podpisu bez zkoumání toho, zda předmětný údaj skutečně plní materiální funkce podpisu.
Problémem není existence SES jako právní kategorie. Problémem je absence materiálních kritérií při posuzování podpisového projevu — tedy nezkoumání podpisového úmyslu, výstražné funkce podpisu a prokazatelné vazby mezi údajem a obsahem právního úkonu. Existence identifikačního údaje v elektronické komunikaci není totožná s existencí podpisu. A existence podpisu není totožná s jeho právní dostatečností pro konkrétní úkon.
Z pohledu de lege ferenda by bylo vhodné legislativně upřesnit minimální materiální znaky jednoduchého elektronického podpisu a výslovněji odlišit elektronickou identifikaci od elektronického podpisu. Bez tohoto rozlišení hrozí, že se pojem podpisu postupně vyprázdní — a s ním i právní jistota, kterou má požadavek podpisu v digitálním prostředí chránit. To by byl přesný opak cíle, který nařízení eIDAS sleduje.