Nudná práce může vést k vyhoření stejně jako vysoce náročná práce. Vedle nadměrně vytížených pracovníků se tak i zaměstnanci vykonávající monotónní činnost, která je nijak nestimuluje, mohou dostat do stavu, kdy nejsou schopni splnit další stereotypní úkol. „Tito zaměstnanci mají cynický přístup k práci a zároveň pocity viny, které jsou vyvolány rozpolcenými pocity z práce a touhy po změně,“ konstatuje Jesús Montero-Marín z katedry psychiatrie španělské University of Zaragoza. Nejčastěji se tento typ vyhoření týká pracovníků v administrativních rolích a překvapivě častěji mužů než žen.
Studie Jesúse Montero-Marína a jeho kolegů, o které informoval britský list The Daily Telepgraph, vychází z dotazníků vyplněných více než 400 zaměstnanci University of Zaragoza. Definuje přitom dva typy vyhoření - „frenetické“ (kdy zaměstnanec stupňuje své pracovní úsilí až do momentu vyhoření) a „opotřebované“ (kdy zaměstnanec čelící stresu nebo nedostatečnému uspokojení vzdává své úkoly).
Ukázalo se, že lidé, kteří pracují více hodin, častěji propadají „frenetickému“ vyhoření. V případě 40 pracovních hodin týdně to je téměř šestkrát pravděpodobnější než v případě 35 pracovních hodin týdně. Vyhoření na základě vyčerpání monotónními úkoly („opotřebované“) je pak typické pro pracovníky, kteří jsou u zaměstnavatele již dlouho. Nejohroženější skupinou jsou ti, kteří pracují pro jednoho zaměstnavatele více než 16 let.
Efektivní prevencí tohoto typu vyhoření je dle španělských psychiatrů partnerský a rodinný život. Zaměstnanci vyčerpaní stereotypní prací by po skončení pracovní doby měli hodit práci za hlavu a soustředit se na zcela jiné typy úkolů ve své rodině.
-kk-