Dovolit si nedělat nic (a to někdy i v pracovní době)

Co se s vámi děje, když někoho z kolegů přistihnete při nicnedělání? Že jen tak lelkuje? Nebo když tak nedejbože někdo přistihne vás? Pocit viny, obavy, úzkosti, naštvání…?

Jitka Ševčíková, Brillant Brain

Dnešní svět je rychlý. Stačí jen pomalé připojení na wifi a lidé jsou nervózní a podráždění. Anebo když nejedeme dostatečně rychle po silnici, řidiči na nás troubí, blikají na nás a pak nás zuřivě předjíždějí. Je to proto, že máme pocit neustálého nestíhání, pracujeme i o víkendech a v noci, abychom pak mohli mít volný den na zážitky, přátele, cestování, seberozvoj.

Přibývá však lidí, kteří ve zběsilém tempu jedou nonstop a nedopřejí si ani krátké volno. Jsou permanentně přetížení. A když už si volno vezmou, neumí si ho už ani užít. Je to výchovou? Dobou? Naší povahou? Strachem z kolegů, konkurence, z odsouzení za lenost a pohodlnost, ze ztráty kontaktů? Anebo jde o mix toho všeho? Máme pocit, že jsme placeni jen za dělání? A kde a kdy se potom bude rodit kreativita, energie?

Na „nicnedělání“ je nejtěžší najít si na něj čas a také si ho před sebou obhájit. Zaprvé je důležité přehodnotit svůj time management, ale také se pozastavit nad tím, co v nás volá, že vždycky je třeba něco udělat a že vlastně nejsme tak moc unaveni a těch pár minut volna bychom si neužili.

Zpravidla to bývá jeden z našich „poháněčů“, které v sobě máme už z dětství. Rodiče nás učili nebýt líní, nelelkovat, neokounět, být rychlí, zavděčovat se, snažit se, být vždy perfektní a akční, plnit úkoly, nejlépe v předstihu. „Nekoukej a něco dělej,“ slyšela v dětství většina z nás. „Podívej, Edík už má zavázané botičky, co to tu máme za loudálka?“ popoháněla nás i paní učitelka. A tak v tom jedeme dál.

Popravdě neznám nikoho, koho by rodiče vědomě učili, že je dobré nedělat občas nic. Nejen dovolit si to, ale přijmout to jako součást života, že práci střídá odpočinek. Ten mnohdy také máme jen v té aktivní formě, ať už mentální nebo fyzický, protože za odpočinek považujeme i meditaci, čtení knížky nebo sledování filmu.

Nicnedělání je uvolněný stav, kdy se nesnažíme ani meditovat, ani o nic jiného, je to jen prosté bytí. Ležíme v trávě a koukáme na mraky nebo do korun stromů, na jiskřivý sníh, do spadaného listí. Anebo zavřeme oči a užíváme si prázdno. Děláme si prázdno, aby tam zase mohlo něco být. Od toho vznikly prázdniny, abychom vyprázdnili hlavu, emoce a tím ulevili i svému tělu.

Abychom si však mohli nicnedělání užít, je dobré vybít fyzickou energii, napětí a stres na úrovni fyzické, tj. spálit adrenalin i noradrenalin ať už během nebo jinou fyzicky náročnou aktivitou až na hranici pocitu, že dál už nemůžu. Z těla se tak mohou dostat stresové odpadní látky, které se vyplaví potem, močí i slinami. Očištěná tělesná schránka si pak může opravdu začít naplno dovolit nedělat nic i proto, že doteď dělala evidentně něco, z čeho se pořádně zapotila.

Když jedeme nonstop

Co může být výsledkem našeho „nonstop nasazení“ uvnitř nás? Z práce se stává až jakýsi „zlozvyk“. Pracujeme nonstop od probuzení do usnutí. Týká se to nejen zaměstnanců, ale i matek nebo hospodyněk v domácnosti. Proč to dovolíme? Snad i ze strachu, že bychom se museli zastavit a zamyslet nad tím, jak žijeme.

Jestli je to tak, jak chceme, jestli sobě dáváme, co jsme kdy chtěli. Může to být ale i mnohem prostší: výsledkem nonstop nasazení je životní maraton, kdy to tady chceme prostě jenom přežít. Je to krysí závod, běh nebo pochod bez zastavení. Jenže jak se říká: Když se nezastavíš sám, něco tě zastaví. Mám s tím osobní zkušenost.

Nezastavila jsem se, a tak mě to tragickou událostí v rodině zastavilo samo a přimělo k nicnedělání, abych se mohla znovu poskládat. Teď už si zastavování „ordinuju“ často sama. Velkou školou jsou pro mne indonéské země, kde je nicnedělání naprostou přirozeností. Je v rovnováze s děláním anebo dokonce převažuje. Použila bych přirovnání z Páralova románu: „Je vskutku nutné zakročit proti lenivosti kolejnic mezi dvěma průjezdy vlaků?“

Když lidé zkouší ubírat tempo, aby nevyhořeli, vracet se ke knížkám či malování, to nicnedělání není. Je to ale určitě lepší než pracovní maraton, protože u těchto činností člověk zjišťuje, co má rád, u čeho dokáže vypnout. K nicnedělání to ale má ještě daleko a bohužel i u řady koníčků zase „jedeme na výkon“.

Jde-li o skutečné nicnedělání, musíme nejprve sami sebe přesvědčit, že to není ztráta času. Můžeme si říct, že se tím zbavíme napětí, budeme vnímat sami sebe, vyzkoušíme si něco nového, energetizujícího. Často se snažíme energii získávat sportem, informacemi, sdílením, vzděláváním či meditací, ale abyste sami sebe slyšeli, potřebujete tichý den a ten je spojený s nicneděláním.

Znamená to, že neposloucháte ani rádio nebo muziku, nebrouzdáte na mobilu, dáte si oraz od elektroniky a jste offline. Ve spojení jenom s Vesmírem. Teprve tak můžete úplně vypnout. Zkuste „Pyžamový den“ (celý den v pyžamech), „Lovecký den“ (rodina, ať si uloví kde chce co chce od lednice po televizní program) a vy prostě nedělejte nic. Ani nic nehodnoťte, nepozorujte, o nic se nesnažte… ono to přijde.

Berte to trochu jako hru, co na vás vykoukne. Někdy to může být třeba jen poznání toho, že vás nicnedělání prostě nebaví. Že jste vděční za to, že něco můžete dělat a máte toho tolik na výběr…

Jak se zbavit pocitu lenosti

Představte si, jak ráno vstanete a máte před sebou den nicnedělání. Jak prožít takový den bez pocitu, že se flákáte, že vám něco uteče a pak to budete muset dohánět? Osobně mám v diáři dny, kdy mám vyznačeno zeleně „volno“.

Na ten den si nedělám žádný program, žádné plány, nedoháním resty, ani neorganizuji žádné schůzky. Nedělám to každý týden, odpočívám průběžně. Den, kdy nedělám nic (dokonce ani nevařím, někdy ani nejím), je pro mě odměnou i rituálem. Je to slast, která mi většinou přinese něco nečekaného.

Od svých klientů znám pak takové „speciální nicnedělání“: Ve chvíli, kdy se toho na ně hrne fakt moc, objeví se špatné zprávy, nakupí se úřední zařizování, doma zakopávají o špinavé prádlo a prázdnou lednici, místo poctivého odškrtávání položky za položkou jim nejlépe funguje neudělat v té chvíli vůbec nic.

Prostě se zastavit a nepanikařit, protože s odstupem se ukáže, že řada věcí není tak důležitá a byla by to marná práce. Toto speciální zastavení kopíruje tzv. semaforové pravidlo. V životě obvykle reagujeme tak, že hasíme požáry. Jak se to na nás žene a úkoly se kupí v kombinaci s jobovkami, máme pocit, že když šlápneme na plyn, křižovatku rychle přejedeme a všechno nepříjemné budeme mít rychle za sebou a pak budeme moci vydechnout. Semaforové pravidlo v této situaci velí:

Červená

Zastav se a dýchej. Okysličí se ti mozek, můžeš vyhodnotit, kde jsi, kdo jsi. Je to jako na opravdové křižovatce: můžeš se rozhlédnout, komu dát přednost, jaké jsou tam směrovky, zda tě někdo nebo něco neohrožuje, jestli tam není objížďka. Chvíle nicnedělání se dá přirovnat k tomu, když na křižovatce zastavíme na červenou.

Oranžová

Rozhlédni se. Přemýšlej, co jsou teď opravdové priority, co musíš udělat skutečně ty, co můžeš nedělat, ošulit, delegovat, co počká a co vyhnije. Nemusíš udělat všechno, nemusíš udělat všechno hned a nemusíš všechno udělat na 120 %.

Nauč se rozhodovat, co je potřeba udělat pečlivě a co stačí s rozumnou nepečlivostí. Daňové přiznání s rozumnou nepečlivostí neprojde, ale kachličky v koupelně se blýskat nemusí, stačí, když na nich nebude plíseň. Den bez chleba také přežijete. Na oranžovou si tedy řekni, jaká jsou možná řešení, a vyber z nich to nejlepší.

Zelená

Zvol nejlepší řešení a jeď. Už víš, že nic nedělat a zastavit na křižovatce na červenou je v pořádku stejně, jako když na zelenou šlápneš na plyn a jedeš.

Šťastnou cestu!

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace