Raději nic neřeknu

100 zaměstnanců jedné americké společnosti začalo nedávno trpět závratěmi a nevolností. Společnost to nenechala jen tak a pátrala po příčině. A výsledek? Toalety ve třetím patře budovy. Pokud zaměstnanci zažívájí na pracovišti vysoký stupeň napětí, často váhají daný problém prodiskutovat se supervizory. Příčiny této zdrženlivosti jsou méně tajemné, než zmiňované záchodky. Patří mezi ně:
* Věří zaměstnanci tomu, že se nic nezmění? Nechat konflikt vyplout na hladinu obnáší jisté riziko. Pokud manažera na problém upozorní, ocitnou se v dobrých rukou?
* Bojí se vypadat jako ignoranti. Dva možné výsledky konfliktu vidí v tom, že budou za ignoranty nebo za ty špatné. Obojí může zabrzdit jejich postup. Manažeři by měli zvážit cenu toho, když zaměstnanec promluví, a zajistit, aby se cítili bezpečně.
* Bojí se vystupňování konfliktu? Je snazší zacházet s bolestí, kterou již znájí, než s bolestí neznámou. Je nutné, aby zaměstnanci věděli, jak důležité je zachytit problémy včas.
* Snaží se chránit někoho jiného? Často se do konfliktu dostanou dva lidé, kteří se mají rádi, a zveřejnění problému před supervizorem vidí jako ohrožení kariéry. Proto je důležité vytvoření způsobu řešení těžkostí pomocí třetí strany (prostředník, personalista, jiný supervizor).
* Jaký je precedens, když někdo promluví? V historii společnosti jsou jistě příklady toho, když někdo promluvil a byl potrestán. Nemusí se jich držet a může vytvořit lepší místo pro okamžité řešení.
-ba-