Základním rozdílem těchto metod je samotné zaměření na jednotlivé jazykové dovednosti. Tradiční metoda se více či méně rovným dílem věnuje všem jazykovým dovednostem (čtení, poslech, mluvení a psaní), kdežto přímá metoda se zaměřuje především na mluvení a klade si za cíl praktické používání jazyka. Přímá metoda poskytuje studentům prostor mluvit již od první hodiny, na rozdíl od klasické metody, ve které student dostává podstatně méně prostoru pro mluvení.
Kromě cílové jazykové dovednosti se metody liší také v posloupnosti výuky. Tradiční metoda kombinuje poslech, čtení, mluvení a psaní v různém pořadí. U přímé metody je posloupnost jasně daná: ucho – ústa – oči – pusa, tedy poslech, mluvení, čtení a psaní, tedy stejný postup, jakým se děti učí svůj mateřský jazyk. Tato posloupnost napomáhá rychlejšímu pochopení rozdílu v psaní a čtení, resp. výslovnosti. Student se automaticky naučí vyslovovat a číst správně, když slova nejdříve slyšel, potom vyslovoval a používal ve větách, a nakonec četl a psal.
Dynamika hodiny v závislosti na metodě
Základním nastavením metod je ovlivněna také dynamika hodiny. V hodinách klasické výuky je náročné udržet dynamiku hodiny a vyžaduje to od lektora pokročilé učitelské dovednosti. Hodiny přímé metody jsou díky používaným technikám dynamické a interaktivní a způsob výuky zajišťuje, že studenti udrží pozornost po celou hodinu, jsou v průběhu vyučováni zaujati, nenudí se, aktivně poslouchají a reagují na učitelovy podněty.
Dynamika je v hodině přímé metody podporována také rychlostí mluveného projevu učitele a studenta, která je na úrovni běžné komunikace v rodném jazyce. Lektor používá výhradně vyučovaný jazyk a porozumění studentů umocňuje používáním názorných posunků, gest a řeči těla. Studenti jsou vyvoláváni náhodně, takže nehrozí, že si budou odpočítávat, která věta z cvičení na ně vyjde, jak se stává v tradiční metodě.
Dlouhodobá dynamika u přímé metody je podpořena střídáním lektorů na hodinách. Nedochází tedy k přílišné familiárnosti lektora a studentů, jehož důsledkem často bývá úpadek dynamiky, probírání osobních záležitostí v rodném jazyce a ztráta orientace na edukační cíle. Navíc jsou studenti vystavováni různým akcentům a osobnostem, což jim simuluje reálné situace, ve kterých se ocitnou v běžném životě. Na druhou stranu sebou přináší střídání lektorů i nevýhody. Lektor nemá šanci se studenty navázat vztah, lépe je poznat a kontinuálně přizpůsobovat hodiny jejich potřebám, a udržovat dlouhodobou motivaci.
Když se učíme cizí jazyk, chceme se ho naučit správně. V tradiční výuce je toho dosahováno skrze jednotlivé dovednosti, procvičováním poslechu, čtením, vyplňováním cvičení, ale při mluvení často správnost a přesnost projevu chybí. Přímá metoda na gramatické, lexikální a sémantické správnosti přímo ‘bazíruje‘. Lektor chyby okamžitě opravuje a žádá studenty, aby správnou formu zopakovali. Několikanásobným opakováním daných struktur v několika hodinách po sobě, dosahuje metoda aktivního a správného použití gramatických jevů, slovní zásoby a větných struktur. Navíc si studenti upevňují tzv. A+B+C reflex, což znamená, že se pomocí přímé metody učí intuitivně a metoda u nich podporuje automatický reflex reakcí na otázku.
Jakou metodu si vybrat?
Metody mohou být různorodé, se zaměřením na různé jazykové dovednosti. Dovolím si však říct, že neexistuje žádná dokonalá a nejefektivnější metoda. Při výběru metody pro jazykové vzdělávání by měla být zohledněna aktuální úroveň studenta, jeho potřeby a edukační záměr.
Přímá metoda je vhodná především pro studenty, kteří jsou na úrovni A1- až B1- Evropského referenčního rámce, kteří často studují cizí jazyk již několik let např. tradičním způsobem výuky, a jejich pasivní znalost jazyka je na dané úrovni, ale mají potíže používat jazyk aktivně, protože neměli příležitost jeho aktivní použití dostatečně procvičit a zautomatizovat si jej.
Pokud však je cílem studenta směřovat k jednomu z certifikátů Cambridge English, je vhodné studovat pomocí tradičního způsobu výuky, vzhledem k struktuře dané zkoušky, která testuje všechny jazykové dovednosti. Nikdo ale neříká, že se metody nemohou kombinovat. Student si nejprve může zaktivnit svou dosavadní znalost pomocí přímé metody a po té se začít připravovat na certifikát pomocí tradiční metody se specializovanými učebnicemi k tomu určenými.