A v minulých Špecích z koučovacího výcviku jsem se zase přiznala, jak jsem po svém prvním koučovacím výcviku začala své okolí zásobovat chytrými koučovacími otázkami tak intenzivně, až mi jeden dobrý kamarád řekl: „Pavli, nepracuj.“
Postupně jsem totiž zjistila nejen to, že žádná univerzálně správná otázka neexistuje, ale ani ta nejlepší otázka není vždy podporou, kterou druhý člověk potřebuje. Pojďme se dnes podívat na další AHA z výcviku koučování.
Kouč není generátor otázek
Kdyby jen z koučovacího klobouku tahal jednu chytrou otázku za druhou, rozhovor by trochu připomínal výslech, a hlavně by kouč klienta připravoval o něco velmi cenného – o sebe.
O druhý pár očí a uší. O to, čeho si všimne. Co ho překvapí. Co mu nedává smysl. Jaké souvislosti uvidí. A někdy i o zpětnou vazbu, která může klientovi odhalit slepou skvrnu.
Kouč má celou paletu možností
Může do rozhovoru přinášet mnohem víc. Jen potřebuje vědět, co právě přináší, proč to přináší – a neplést si svůj pohled s pravdou o druhém.
Těžiště koučovské práce leží samozřejmě v otázkách, které pomáhají formulovat cíl, otevírají nové perspektivy a možnosti, podporují přemýšlení. Kouč může také přinést svou expertizu nebo zkušenost, je-li pro klienta užitečná. Může podporovat a znormálňovat. Může klienta zkompetentňovat tím, že hledá jeho zdroje a to, co už mu funguje. A může také reflektovat.
A právě reflektování bývá pro účastníky zajímavým objevem. Co tedy jako kouč dělám, když reflektuji:
1. Nastavuji zrcadlo
Když poslouchám klienta, nevnímám jen to, co říká. Všímám si slov, která používá. Toho, co opakuje. Kdy se mění jeho energie. Kdy se objeví emoce. Jak se mění hlas nebo tempo řeči. Co dělá jeho tělo, výraz nebo gesta. A také toho, jestli to všechno ladí dohromady.
Například:
„Říkáte, že už jste s tím rozhodnutím v pohodě. Zároveň jste se při té větě zarazila a úplně vám klesl hlas. Všimla jste si toho také?“
Zrcadlit můžu i to, co slyším v obsahu:
„Když vás poslouchám, slyším na jedné straně, jak moc chcete mít samostatný tým, a zároveň popisujete, že lidem často říkáte, jak přesně mají věci udělat. Jak to jde pro vás dohromady?“
Zrcadlo neříká člověku, co se s ním děje. Ukazuje mu něco, čeho si možná sám nevšiml.
A nechává na něm, co v tom uvidí.
2. Nabízím podnět nebo hypotézu
Tohle je další stupeň reflektování. Už neříkám pouze, co vidím a slyším. Něco mě napadne, začnu vidět možnou souvislost nebo jiný pohled na situaci klienta. A svůj pohled nabídnu.
„Když vás poslouchám, napadá mě, jestli za tím není spíš obava někoho zklamat než to, že tu možnost skutečně chcete. Je to jen moje myšlenka. Co si o tom myslíte?“
Je velký rozdíl mezi: „Vy se bojíte zklamat ostatní.“ a „Napadá mě, jestli v tom nemůže být obava někoho zklamat. Jak to vidíte vy?“
V prvním případě předkládám svou interpretaci jako pravdu o druhém. Ve druhém nabízím hypotézu, kterou může přijmout, upravit nebo úplně odmítnout.
Není to o tom dokazovat, že jsem klienta „prokoukla“. Nabízím další perspektivu, se kterou může něco udělat nebo ji nechat být.
3. Dávám zpětnou vazbu
Někdy můžu jít ještě o kousek dál. To, čeho si všímám, může být pro klienta důležité slyšet, i když to nemusí být úplně příjemné.
Představte si například manažera, který říká: „Strašně mě štve, že za mnou lidé pořád chodí a chtějí, abych rozhodoval za ně. Potřebuji, aby konečně převzali odpovědnost.“ A během rozhovoru několikrát popíše, jak jim říká, co mají udělat.
Můžu mu nabídnout:
„Slyším, jak moc chcete, aby váš tým převzal větší odpovědnost. Zároveň jste mi popsal několik situací, kdy jste rozhodnutí nakonec udělal za ně. Napadá mě, jestli jim část té odpovědnosti nevědomky zase neberete. Co si o tom myslíte?“
Dobrá zpětná vazba nemusí člověku pouze říct, co udělal dobře nebo špatně. Může mu pomoci uvidět vzorec, který dosud neviděl.
Koučování vytváří bezpečný prostor, ve kterém můžeme ukázat klientovi i to, co pro něj není úplně příjemné slyšet – pokud mu zároveň necháváme svobodu, co s tím udělá.
4. Ubírám problém – znormálňuji
Někdy si člověk vyrábí problém tam, kde prožívá naprosto pochopitelnou lidskou reakci.
Klientka například říká: „Pohádali jsme se a od té doby jsem smutná. Vůbec nechápu, proč mě to tak bere.“
Můžu říct: „Když jste se pohádala s někým, na kom vám záleží, přijde mi pochopitelné, že je vám smutno.“
Situaci tím nevyřeším. Ale možná pomůžu odstranit alespoň ten druhý problém – trápení z toho, že se vůbec trápím.
I znormálnění může být velmi účinnou koučovací intervencí – a přitom v něm nezazněla jediná otázka.
Není důležité jen co. Ale také proč
Možná ještě důležitější než znalost jednotlivých způsobů práce je vědět, co právě dělám a proč.
Když se tedy účastníci na začátku výcviku ptají: „Tak jakou otázku mám položit?“, postupně se učí ptát trochu jinak: „Co by teď tomuto člověku mohlo být užitečné?“
Otázka? Zrcadlo? Můj postřeh? Zpětná vazba? Trocha výzvy? Ujištění, že to, co prožívá, je pochopitelné? Nebo třeba moje zkušenost? Nebo mám mlčet?
A hlavně: jak poznám, že to, co nabízím, je užitečné právě pro něj?
Protože kouč není generátor otázek. Je partnerem v dialogu. A do něj může přinést mnohem víc než otazník.
Odkud se tyhle špeky berou?
Podobná AHA pravidelně zažívají účastníci mého Výcviku systemického koučování.
Často přicházejí s představou, že se naučí především nové otázky a techniky. Postupně ale objevují, že koučovací rozhovor je mnohem pestřejší – a že nejde jen o to mít v zásobě správný nástroj, ale umět vnímat, co se v rozhovoru právě děje, co druhý člověk potřebuje a co mu může být užitečné.
Pokud vás zajímá, jak takový způsob práce vypadá v praxi, pořádám pravidelné online ochutnávky výcviku, kde si můžete některé principy sami vyzkoušet.