Když jsem před více než dvaceti lety procházela svým prvním koučovacím výcvikem, byla jsem z myšlenky „Neraď, ptej se“ nadšená. Možná až příliš. Objevila jsem „silné otázky“. To jsou otázky, které otevírají nové pohledy a pomáhají lidem přemýšlet jinak.
- „Jaké možnosti vidíš?“
- „K čemu by to mohlo být dobré?“
- „Co bys mohl udělat jinak?“
Připadalo mi to fascinující. A tak jsem je začala používat všude. Odnášeli to mí přátelé, rodina, známí. Prostě když někdo začal vyprávět, co ho trápí nebo s čím si neví rady, okamžitě jsem nasazovala své nově objevené koučovací dovednosti.
Jenže místo nadšených reakcí jsem se často setkávala s pohledy, které by se daly volně přeložit jako: „Prosím tě, nech toho.“ Nebo stručnější verzi: „To neřeš.“
Až mi jeden velmi dobrý kamarád řekl větu, na kterou jsem dodnes nezapomněla: „Pavli, nepracuj.“
Nejdřív jsem vůbec nechápala, co tím myslí a byla jsem lehce uražená. Vždyť jsem přece používala ty skvělé otázky a pomáhala, aby si to, co ho trápí, vyřešil. Až mi to došlo. Snažila jsem se dát podporu, o které jsem si myslela, že by pro daného člověka byla užitečná.
Vidíte to v tom? Já, expert, vím, co by ti pomohlo.
Vůbec jsem si neuvědomovala, že ten druhý možná potřebuje něco jiného.
Ne každá pomoc pomáhá
Když dnes na koučovacím výcviku mluvíme o podpoře, dávám účastníkům jednoduché cvičení.
Představte si, že za vámi přijde pracovník a řekne: „Nestíhám. Je toho na mě moc.“ Manažer může reagovat různými způsoby.
A. Pomůže pracovníkovi určit jeho priority v úkolech a stanovit harmonogram.
B. Řekne: „Vím, je to teď náročné, se všemi těmi změnami.“
C. Vysvětlí pracovníkovi základní principy Time managementu.
D. Pomůže pracovníkovi najít, co se z této situace může naučit nebo k čemu by ji mohl využít.
Účastníci většinou rychle odhalí, že každá reakce představuje jiný druh podpory.
- Spolutvorbu – společně hledáme řešení.
- Vrbu – vyslechnutí a pochopení.
- Mentoring – předání zkušeností a doporučení.
- Přerámování – hledání nového pohledu na situaci.
A pak přijde zajímavější otázka. Který typ podpory by vás naštval? V místnosti bývá chvíli ticho. A pak se začnou ozývat reakce.
„Kdyby mi někdo začal vysvětlovat Time management ve chvíli, kdy sotva zvládám práci, asi bych ho neposlouchal.“
„Já bych naopak nesnesl to utěšování. Potřeboval bych konkrétní řešení.“
„Když jsem naštvaný, poslední, co chci slyšet, je otázka, co dobrého mi to přinese.“
Najednou je vidět něco zajímavého. Neexistuje univerzálně nejlepší typ podpory. To, co jednomu pomůže, může druhého rozčilovat. To, co jeden potřebuje dnes, nemusí potřebovat zítra. A to, co funguje v práci, nemusí fungovat doma.
Správná pomoc ve špatnou chvíli
Další uvědomění bývá ještě důležitější. Často nepotřebujeme jen jeden druh podpory. Potřebujeme je ve správném pořadí.
Představte si člověka, který právě přišel z nepříjemné porady. Je naštvaný, zklamaný nebo frustrovaný. Pokud na něj v tu chvíli vytáhneme mentoring nebo přerámování, pravděpodobně se netrefíme. Ne proto, že by rada byla špatná. Ale proto, že přišla příliš brzy.
Nejdřív možná potřebuje někoho, kdo ho vyslechne. Kdo uzná, že situace byla náročná. Kdo mu dá prostor vypustit páru. Až potom bývá připravený hledat řešení, učit se nebo se na věc podívat jinak.
Právě tohle bývá jeden z důvodů, proč dobře míněná pomoc někdy selhává. Nenabízíme špatnou podporu. Jen ji nabízíme ve špatný okamžik.
Pro co si přišel právě za mnou?
Možná nejdůležitější princip, který si účastníci z výcviku odnášejí, není žádná technika ani model. Je to změna pohledu. Místo „Jak mu pomůžu?“ začít přemýšlet o tom, co ode mě druhý člověk potřebuje. A právě tady přichází jedno z největších uvědomění koučovacího výcviku. Mít v hlavě otázku: Pro co přišel právě za mnou?
Přišel si pro radu? Zkušenost? Nový pohled? Pomoc s rozhodnutím? Pro společné hledání řešení? Nebo si jen potřebuje nahlas utřídit myšlenky?
Protože když nabídneme něco jiného, než člověk potřebuje, může být i ta nejlepší pomoc překvapivě neúčinná.
Ani ta nejlepší otázka není vždy nejlepší pomoc
Když se dnes ohlížím na své koučovací začátky, myslím, že můj problém nebyl v tom, že bych se neuměla ptát. Můj problém byl v tom, že jsem nabízela „chytré“ otázky lidem, kteří v tu chvíli potřebovali něco jiného.
Někdy potřebovali vyslechnout. Někdy radu. Někdy sdílenou zkušenost. A někdy prostě jen kamarádku.
Proto se dnes snažím méně přemýšlet nad tím, jakou techniku použiji. A více nad tím, kdo sedí přede mnou a co ode mě právě potřebuje.
Z dnešního článku si neodnesete nový model ani koučovací nástroj, ale možná jen jednu jednoduchou otázku: Než začnu pomáhat – vím vůbec, pro co si ten člověk přišel?
Odkud se tyhle špeky berou?
Podobná uvědomění zažívají účastníci mého výcviku Systemického koučování už více než 13 let. Někteří přicházejí proto, že vedou lidi. Jiní chtějí lépe koučovat klienty.
A mnozí jsou překvapeni, že největší přínos nakonec nacházejí ve vlastních vztazích a komunikaci. Protože schopnost poznat, jakou podporu druhý člověk potřebuje, se hodí v práci stejně jako doma.
Pokud vás zaujalo, jak může jediná změna pohledu ovlivnit způsob, jakým vedete rozhovory, pracujete s lidmi nebo pomáháte druhým, zvu vás na některou z pravidelných online ochutnávek výcviku.