Za celý rok 2025 evidovala ČSSZ 2.450.987 ukončených případů dočasné pracovní neschopnosti, meziročně přibližně o 0,6 procenta více. Počet prostonaných dnů u těchto případů dosáhl 76.307.699, což představovalo meziroční zvýšení pouze asi o 0,4 procenta. V prvním čtvrtletí roku 2026 bylo naopak ukončeno 671.354 případů, tedy přibližně o 19,3 procenta méně než ve stejném období roku 2025.
Celkový počet prostonaných dnů se meziročně snížil o 7,3 procenta, zároveň se však průměrná délka jednoho ukončeného případu zvýšila z 27,77 na 31,90 dne. Případů tedy bylo méně, ale v průměru trvaly déle. To není jednoduchý příběh o zaměstnancích, kteří si ve velkém prodlužují víkend kvůli rýmě.
Důležitou zkušenost nabízí také studie think-tanku IDEA při CERGE-EI, projektu Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR, kterou v roce 2022 publikovali Jakub Grossmann a Lucie Zapletalová. Autoři analyzovali dopady zavedení karenční doby v roce 2008 a zjistili, že pokles počtu dnů čerpání nemocenské byl téměř celý kompenzován vyšším čerpáním placené dovolené a neplaceného volna.
Celkový počet dnů absence se proto prakticky nezměnil. Karenční doba tak dokázala snížit statistiku neschopenek a výdaje na nemocenské dávky, ale velkou část skutečné nepřítomnosti zaměstnanců pouze přesunula do jiných kolonek. Pro firmu je přitom z provozního hlediska často druhořadé, zda člověk chybí na neschopence, dovolené, nebo neplaceném volnu – jeho práci musí stejně někdo zastat.
Plošná třídenní karenční doba by navíc nejvíce zasáhla nízkopříjmové pracovníky, kteří nemohou pracovat z domova a nemají dostatečnou finanční rezervu. Kancelářský zaměstnanec může v některých případech využít home office nebo si vzít den dovolené. Prodavač, skladník, zdravotník, pracovník v gastronomii či člověk ve výrobě tuto možnost často nemá. Nemoc si přitom nevybírá podle výše výplaty. Pro člověka s nízkou mzdou mohou tři neplacené směny představovat citelný zásah do rodinného rozpočtu a vzniká tlak, aby nemoc raději přechodil.
Rozumím tomu, že zejména menší zaměstnavatelé považují krátkodobou nemocnost za citelný náklad. Podle současných pravidel hradí zaměstnavatel během prvních čtrnácti kalendářních dnů pracovní neschopnosti náhradu mzdy za pracovní dny a od patnáctého dne přebírá výplatu nemocenského okresní správa sociálního zabezpečení.
Vedle samotné náhrady mzdy firma řeší přesčasy kolegů, změny směn nebo omezení provozu. Přesto by řešením měly být především cílené kontroly, lepší práce s daty a postih konkrétního zneužívání, nikoliv kolektivní trest pro všechny nemocné. Karenční doba je v tomto ohledu spíše kladivo než skalpel.
Pokud by se o jejím návratu přesto vážně uvažovalo, měla by být na stole i mírnější a sociálně citlivější řešení – například pouze jeden karenční den, zpětné proplacení prvních dnů u déle trvající nemoci, výjimky pro hospitalizaci, pracovní úrazy a nařízené karantény nebo kompenzace části nákladů malým firmám. Bez podrobné analýzy krátkodobých neschopenek podle délky, diagnózy, oboru a příjmové skupiny bychom ale znovu zaváděli opatření, o jehož skutečných přínosech víme méně, než by se z politické debaty mohlo zdát.