Jak prezentovat v digitálním prostředí, aby publikum nevypínalo kamery?

O tom, jak prezentovat před živým publikem, se již řeklo a napsalo mnoho. Pandemie však přinesla novinku a to digitální prezentaci. V online prostředí je daleko náročnější udržet pozornost diváků a to i v případě, že to jsou kolegové, které známe a víme, jak s nimi komunikovat. O tom, co můžeme udělat pro to, aby prezentace dávala smysl, hovořil na webináři Prezentace 4.0 Vít Špaňhel, lektor společnosti Image Lab.

Vít Špaňhel Image Lab

Zahoďme slidy, buďme hlavním hrdinou prezentace

Abychom se dobře připravili, musíme zapomenout na digitální svět. Pracujme s tím, co umíme nejlépe a s tím, co je uvnitř nás. Pokud jen sdílíme obrazovku a ukazujeme různé slidy a obrázky, najednou nejsme v centru dění, jsme v pozadí. Přestáváme poutat pozornost.

Čtyři základní způsoby, jak se připravit na online prezentaci

  •         Příprava
  •         Příběh
  •         Vizualizace
  •         Čas

Příprava

Všichni víme, že když chceme dobře prezentovat, musíme se na to kvalitně připravit. Záleží také na tom, kdo je na druhé straně, co říkáme a jak to téma známe. Prezentování je privilegium. Máme jedinečnou příležitost něco říct a něco sdělit, něco, co víme jenom my, náš úhel pohledu. Máme nějaký důvod tady být, máme mandát a je to naše radost sdílet své dovednosti a své know how. Člověk na to musí koukat s láskou a musí to chtít, bez toho to nepůjde.

Příprava v online je vlastně o trochu zábavnější. V přímé prezentaci si většinou nemůžeme nijak přizpůsobit prostor pro vystoupení a nemáme ani moc možností, jak nakládat sami se sebou. Můžeme si vzít sako, kravatu, elegantní, ale nepohodlné boty. Někdy to může být i proti srsti, není nám to přirozené. Protože ale reprezentujeme firmu, tak si nemůžeme dovolit přijít třeba v teplákách.

Online prezentace má výhodu v tom, že jsme pány svého prostředí. Vlastně nemusíme mít ani kalhoty a ostatní to nevědí. Můžeme si zapálit vonnou svíčku, rozestavět okolo hromadu plyšáků, abychom se usmívali. Tohle vše děláme čistě proto, abychom předali to nejlepší možné sdělení s tou nejlepší možnou energií a divák to tak přijal.

Pokud potřebujeme zadat skupinovou práci, při běžné prezentaci nemůžeme přestěhovat nábytek, aby měla každá skupina soukromí. Zatímco online toto umožňuje. Vytvoříme virtuální místnosti a během pár vteřin všichni pracují společně na zadaném tématu. Tato možnost přináší hlubší zážitky z prezentace jako takové. Mohou připravovat vlastní výstupy.  V jednotlivých platformách si můžeme vybrat, kdo mluví, jednotlivé projevy lze nahrávat a zpětně pouštět, vlastně nejsou žádná omezení.

Příběh

Často se setkávám se stížnostmi prezentujících, že si účastníci nezapínají kamery. Už jsem vyučoval po celém světě a to mi ukázalo, že občas není jednoduché si ji doma zapnout. Někdo má doma děti na distanční výuce, bydlí v bytě, kde není, kam se schovat. Už jsem zažil mnoho lidí, kteří se připojili z půdy, garáže, sklepů a v tu chvíli nejsou příliš nadšení toto prostředí sdílet.

Není dobrá volba je nutit. Nechceme přece rozkazovat, chceme být partneři, kteří ukazují cestu. Sdělme účastníkům, že bude lepší, když budou mít kameru zapnutou kvůli interakci a zpětné vazbě.

Musíme sledující vtáhnout do děje. A právě příběh je něco, co velice dobře funguje. Představme si rádiovou hru. Ta dokáže vykreslit prostředí, pocity a emoce, aniž bychom k tomu potřebovali zrak. Právě to mě přivedlo k myšlence, co můžu udělat pro to, aby posluchači na mých prezentacích a školeních byli neustále vtaženi do hry. Je to struktura příběhu, která musí lidi zaujmout hned na začátku. Musíme vysvětlit, proč je prezentace důležitá, co se dozví a co jim to přinese.

Když to vezmu od základů, je potřeba mít příjemně nastavený hlas, který přenese prezentaci k ostatním. Dejme si záležet, jakým způsobem jim to vyprávíme. Pokud máme zápal a chtění jim to říct a budeme respektovat, kdo stojí na druhé straně a budeme se snažit vtáhnout je do pochopení tématu, tak u toho mohou mít celou dobu zavřené oči a jen poslouchat. Snažme se online prezentaci připravovat primárně na hlasovém rozmezí.

Image Lab.

Vizualizace

Všechno ostatní jako například vizualizace, musí být jen doplněk, narušení tempa nebo struktury, abychom aktivovali účastníky. V samotné vizualizaci není dobré mít mnoho slidů. Jsem toho názoru, že nositelem informace by měl být ten člověk, který o tom mluví, ne to, co promítá.

Pokud se rozhodneme pro vizualizaci, tak ji používejme tím způsobem, že textu bude pomálu, spíš pracujme s tím, co nám pomůže vykreslit příběh, který stavíme. Můžeme používat obrázky krajiny, do které lze příběh vpravit. Třeba v IT prostředí to bývá džungle, kdy nikdo neví, kdy co přijde. Je to vhodnější, než tam mít napsané kódy. Vždy ale respektujme publikum. Pokud víme, že kódy pro ně budou přínosnější, použijeme je. Pokud máme pocit, že publikum usíná, použijme „historku z natáčení“, nějakou příhodu, kterou známe jen my.

Čas

V online prostoru lidé udrží pozornost 5 – 7 minut, proto je dobré být efektivní a jít přímo k věci. Prezentace na půl hodiny už je moc. Shrňme vše potřebné co nejrychleji, postavme to tak, že jet o náš názor a zbytek času využijme k diskuzi a dejme jim zadání na námi vybrané téma. Výstupy na konci prezentujeme jako společné, udělejme z toho workshop.

Tři pilíře přesvědčivosti v prezentaci

Při offline prezentaci můžeme lépe pracovat s naší osobou, charisma, mandátem, naší září. Toto vše bohužel online přenos neumožňuje. Vystupujícímu to bere spoustu energie a úsilí přenést informace k publiku za monitory.

První pilíř - nadšení

Aby prezentace byla dobrá, musíme k ní mít vztah. Nikdy by se nemělo stát, že představujeme prezentaci, kde nás vůbec nezajímá téma a výstup. Proč by nás měli poslouchat, když ani nás samotné obsah moc “nebere”. Je to ztráta času pro všechny. Nejde jen o to být nadšený, že je něco skvělé, můžeme ukázat i negativní emoci, můžeme ukázat frustraci a strach. Říci, že jsme naštvaní, právě to z nás dělá člověka. Publikum nám uvěření, že my sami jsme o dané informaci přesvědčení.

Druhý pilíř - autenticita

Pokud chceme být autentičtí, pomáhá si představit, že něco sdělujeme tříletému dítěti. Slovní zásoba se omezí, projev se zpomalí a to je princip autenticity a respektu. Neděláme to proto, abychom si z druhého dělali legraci, ale proto, aby tu informaci co nejlépe přijal. Děláme to proto, že respektujeme jeho úhel pohledu, snažíme se mu předat informace takovým způsobem, aby to pro něj mělo užitek. To, že tam neřekneme všechno, je zcela v pořádku.

Třetí pilíř - proč a co

Pokud lidi nebudou vědět, proč nás mají poslouchat a co jim to přinese, tak nás poslouchat nebudou.  Musíme vědět, komu to říkáme. Je rozdíl komunikovat s šéfem a s tříletým. Abychom byli přesvědčiví, musíme se dostat do středu pilířů.

Jak postavit správně příběh

Příběh musíme vystavit na emocích. Nejjednodušeji je vytvoříme popisem těch vlastních – intonací, projevem a gesty. Základ najdeme v pohádkách, kde je vždy hodný a zlý = konflikt, střet zájmů. Musíme vědět, kdo je padouch pro nás a kdo pro posluchače. Když odhalíme padoucha publika, tak tím ukazujeme, že jim rozumíme. Tím pádem k té emoci ještě přikládáme vztah, publikum nám bude důvěřovat a po zbytek prezentace se to s námi ponese a tak si vyslechnou data a fakta o řešení až do konce.