Nenásilná komunikace jako cesta k lepší spolupráci a rozvoji

Automatická reakce některých lidí na název „nenásilná komunikace“ je: „To se mně netýká, nejsem žádný hulvát.

Helena Kurzweilová

Dokonale se tak zviditelňuje úskalí naší mysli, která automaticky přiřazuje významy a interpretace všemu, co k ní přichází. Hodnotíme obvykle na základě našich předcházejících zkušeností a návyků vytvořených od dětství až do současnosti. Je to automatický a zpravidla velmi rychlý proces, kterého si většinou ani nevšimneme.

A tak sami sebe dokážeme limitovat vlastním myšlením, vytvořit si nepříjemný pocit nebo se začít bránit či útočit. Jediným skutečným důvodem toho všeho je představa, kterou vytvořila naše mysl.

V tomto případě je to předpoklad, že nenásilná komunikace je výhradně nástrojem převýchovy hulvátů a násilníků a to já nejsem, tak z toho plyne, že to není nic pro mne. Prásk! Zabouchnu dveře a ještě se k nim otočím zády.

Mysl dokáže ve svých konstrukcích dojít ještě dál. Může třeba vykonstruovat domněnku, že ten druhý o tom mluví, protože mě považuje za hulváta, který potřebuje naučit slušnému chování. Pak může být reakce ještě ostřejší než prosté odmítnutí.

Principy nenásilné komunikace

Schopnost jasně odlišit, co se skutečně děje, od toho, co s těmito fakty dokáže vykouzlit naše kreativní mysl, tvoří první krok na cestě k nenásilné komunikaci.

Tohle jméno dostala od svého autora, Marshalla Rosenberga, který se dlouhá léta zabýval studiem lidského chování, aby pochopil, kde se rodí násilí mezi lidmi a co by pomohlo k tomu, aby lidé místo soupeření začali spolupracovat a využívat tak své schopnosti ke společnému růstu a rozvoji.

Klíčem k využití lidského potenciálu je způsob, jakým jsme se naučili myslet a mluvit. Obojí představuje kulturní dědictví, které se automaticky přenáší z generace na generaci. Snad proto jen málokoho napadne se tím zabývat a hledat tam příčinu nejrůznějších nezdarů včetně těch, které se týkají mezilidských vztahů.

Z kvality našich vztahů s ostatními lidmi vyrůstají kořeny dlouhodobého úspěchu či neúspěchu skupiny, ať je jí rodina, zájmový spolek, firma nebo celá společnost. Na každém z nás záleží, jak výživnou půdu vytváříme způsobem naší komunikace.

Nenásilná komunikace představuje koncept, který se opírá o principy toho, co je nám skutečně přirozené, nikoliv o to, co jsme se naučili či bezmyšlenkovitě přejali při naší výchově. V jejím jádru jsou lidské fyzické a emocionální potřeby jako kvality, které jsou důležité pro každou lidskou bytost na této planetě. Žijeme-li v souladu s těmito hodnotami, hýčkáme si v sobě dlouhodobou životní spokojenost.

Společně s našimi emocemi tvoří náš vnitřní navigační systém. Pokud nastane situace, v níž nám něco důležitého z těchto kvalit chybí, naše tělo nás důrazně upozorní, že bychom měli zajistit změnu, aby byla obnovena vnitřní rovnováha.

Uvnitř nás vznikne napětí, neklid, nesoustředěnost nebo zažíváme obavy, úzkost či hněv. Je to silné nutkání něco udělat. Podobně se chová i navigace v autě, když sjedeme z cesty. Také nás neodbytně upozorňuje, abychom změnili směr.

Nedokáže-li člověk dobře identifikovat, co se v něm odehrává, zareaguje snadno tak, jak se to většina z nás naučila. Začne hledat důvody své nespokojenosti kolem sebe. Může si stěžovat na nevyhovující podmínky nebo hledat příčiny v nedostatcích druhých lidí.

Pokud někdo vyslyší jeho volání a zajistí změnu, může se dočkat nemilého překvapení. Spokojenost se totiž nedostaví buď vůbec, nebo má jen velmi omezené trvání. Bez identifikace skutečné příčiny nespokojenosti je jen malá šance, že se postoj člověka změní.

Jasné vědomí našich aktuálních emocí a potřeb tvoří další dva kroky konceptu nenásilné komunikace, který nám pomáhá ke vzájemnému porozumění a růstu.

Skutečné příčiny naší nespokojenosti leží uvnitř nás, nikoliv venku. Jejich rozpoznáním a pojmenováním začínáme zvyšovat šance na obnovení vnitřního souladu.

Často to nedokážeme sami. Potřebujeme k tomu pomoc někoho druhého. Tady přichází ke slovu naše tvořivost a schopnost vládnout slovem. Aby nám někdo mohl pomoci, je nutné formulovat konkrétní a tedy dobře představitelnou prosbu. Ta představuje čtvrtý krok k úspěšné spolupráci.

Čtyři popsané kroky tvoří vnitřní pomocnou strukturu konceptu nenásilné komunikace. To nejdůležitější je ale vnímat a žít základní principy, které podpoří atmosféru skutečné spolupráce a vytvoří prostor pro růst lidí a rozvoj jejich potenciálu. Tím nejdůležitějším principem je vědomí naší vnitřní navigace a její plné respektování v jakékoliv komunikaci.

Hledání společně vyhovujícího řešení

Každý z nás je jedinečná bytost vybavená unikátní kombinací talentů, proto se každý hodíme na něco trochu jiného. Abychom jako celek mohli fungovat, patří k našim potřebám i pomoc, podpora či spolupráce. Máme ochotu pomáhat druhým a přispět tak k něčemu, v čem vnímáme užitek a smysl. S tím zpravidla přichází do našeho života pocit naplnění a uspokojení z toho, co děláme.

Aby se naše přirozená ochota pomáhat mohla naplno projevit, je důležité, abychom se proto mohli zcela svobodně rozhodnout bez rizika trestu, když odmítneme. Trestem nemusí být jen finanční postih. Mnohem častěji se lidé obávají nepříjemné slovní reakce, ve které nacházejí kritiku, výčitku, obvinění nebo manipulaci pocitem viny.

Balancovat potřeby všech v naší komunikaci, na nikoho nezapomenout, ani na sebe ne, je skutečným uměním, které naplno a pozitivně využívá naši tvořivost, schopnost aktivně naslouchat a vnímat to, co se skrývá za slovy.

Za vším, co lidé řeknou nebo udělají, lze nalézt pozitivní důvod, jejich vnitřní motivaci k činu, jejich potřeby. Obohatíme-li náš jazyk o slovník potřeb, dokážeme si mnohem snadněji porozumět a nalézt kreativní řešení i ve zdánlivě beznadějných situacích.

Chcete-li se inspirovat jak na to, můžete si přečíst některou z následujících knih.

Marshall Rosenberg: Nenásilná komunikace
Marshall Rosenberg: Co řeknete, změní váš svět
Serena Rust: Když žirafa tančí s vlkem
Thomas d’Ansembourg: Přestaňte být hodní, buďte sami sebou: Jak být s druhými a přitom zůstat sám sebou