Proč nás lockdown psychicky ničí více, než by měl?

Lidstvo jako celek přežilo díky schopným jedincům a jejich přizpůsobivosti a organizovanosti. Ovšem mnohé lidi problémy dané doby vždy semlely, pokud se jim neuměli přizpůsobit. My dnes žijeme v nejlepší epoše vývoje lidstva. Většinu našich vymožeností dříve neměli ani králové. Jenže lidé se umí utrápit i sami. Stačí jim jejich představy, úzkosti, deprese a sledování médií.

Ze svého pozorování situace spojené s pandemií koronaviru jsem učinil několik důležitých závěrů.

Ivo Toman, TAXUS International s.r.o.

Jak se z odměny stal průšvih, a proč nám nyní chybí i to, co nám dříve tolik vadilo?

Home office byl vždy benefitem a výsadou jen vyvolených. Byl nadstandardní, většinou nepravidelný a zaměstnanci velmi kladně vnímaný. Najednou se práce doma stala povinností… a postoj většiny lidí se změnil. Negativně. Z nadstandardu se stala norma a z nepravidelnosti nudná rutina. Radost ze svobody se změnila ve stres, protože musíme být doma mnohem více, než chceme.

A co samostatnost? Dříve nám vadila přílišná kontrola a chtěli jsme od nadřízených více autonomie… Když ji nyní máme spoustu, toužíme po osobním styku s nadřízenými.

Vadilo nám pracovní a myšlenkové přetížení. Díky lockdownu jsme zvolnili a naopak se trápíme nevytížením kapacity svého mozku, své energie.

Máme zrušenou pravidelnou pevnou docházku do práce, zapisování příchodů a odchodů. Ten příliš pevný řád nám někdy vadil… A co by mnoho lidí dnes dalo za pevnější strukturu pracovní doby.

Pochvaly a motivační řeči nadřízených nás někdy štvaly, ale dnes nám jejich povzbuzení chybí.

Kritice jsme se vyhýbali. Nyní máme negativní zpětnou vazbu často tak malou, že vůbec nevíme, jak si v očích nadřízeného vedeme. Tato nejistota plodí stres.

Vadilo nám, že trávíme málo času s rodinou. A nyní nás štve, že jsme doma spolu 7 dní v týdnu, 24 hodin denně. Dřív jsme se s partnery doma hádali, že pro samou práci na sebe nemáme čas. A kolika lidem se dnes čas s ním nekonečně vleče.

Naše děti štvalo, že musí většinu dní chodit do školy a brzo vstávat. Nyní se učí doma, vstávají později a učí se v pyžamu. Jen za spolužáky nesmí, což je štve. A pak stresují nás dospělé. Jak v takové atmosféře máme pracovat?

Dříve jsme někdy při práci chtěli být více sami, protože nás někteří kolegové svou přítomnosti štvali… a dnes nám vadí že jsme s nimi tak málo.

Introvertnějším lidem vadilo, když se měli zúčastnit společenských akcí, firemních večírků a podobně. Teď, když to mají zakázané, tyto dříve nepříjemné akce chybí i jim.

Mnoho mužů štve nošení kravat a nepohodlných obleků. Podobně některé ženy „nemusí“ vysoké lodičky, ale firemní etiketa to vyžaduje. Jenže dnes bychom si někdy rádi vyšli takto ven.

Proč je to tak? Proč po něčem toužíme a když toho dosáhneme, brzy přijde „smutek vítězů“ nebo dokonce se to stane zdrojem většího stresu? Proč nás lockdown psychicky ničí více než by měl?

Příčin je více:

  1. Stresuje nás totiž nejen nadbytek stimulace, ale i jeho nedostatek. Většina lidí potřebuje být „vybuzena a vytížená“ někde mezi těmi extrémy.

  2. Nejistota - nevíme, kdy ten divný stav skončí. Je známo, že špatná jistota je většinou lepší, než nejistota. Dostaneme-li rozsudek (i když špatný), je to lepší, než když se trápíme čekáním na to, jaký ten rozsudek bude.

  3. Není uspokojená naše zvědavost a potřeba poznávání. Zvědavost je vrozená tendence věnovat zvýšenou pozornost všemu novému, cizímu a neobvyklému. Jenže co takového najdete po dlouhých měsících ve svém bytě? Ten je na nové podněty bohatý asi jako poušť. Nové podněty tak najdeme jen na internetu či v televizi.

  4. Rutina a jednotvárnost ubíjí. Přitom úspěch spočívá v rutině. To vám potvrdí každý vrchový sportovec, umělec, vědec i podnikatel - ti, kteří dosáhli nadprůměrných výsledků. Ty se dostaví až poté, co mnohokrát opakovaně děláme to, co vyžaduje sebedisciplínu a ostatní to už vzdali.

  5. Většině z nás (hlavně extrovertům) schází sociální kontakt, který je jedním z nejdůležitějších lidských potřeb. Sociální izolace je pro člověka nepříjemná a nesnáší ji dlouho (stejně jako naopak těsnou blízkost). Také kolektivní frustrace jsou snesitelnější v přítomnosti druhých lidí. Omezená přirozená komunikace nás stresuje. Komunikace je omezena na telefonní, e-mailovou nebo on-line komunikaci. Oslabuje ji také to, když nevidíme řeč těla toho, s kým mluvíme.

  6. Malá frustrační odolnost. Jak se cítíte, když se nedaří, nebo když zažijete zklamání? Cítíte se zahanbení, ponížení, neschopní a naštvaní? To je naprosto normální. V první chvíli se tak cítí všichni. Avšak důležité je co se stane za pár hodin. Pokud se otřepeme a začneme znovu bojovat, máme vyhráno. Pokud ale máme malou frustrační odolnost, budeme mít strach z neúspěchů a z dalších pokusů, rychle se vzdáme, a s malou sebedůvěrou stresujete sami sebe více a více. Odolnost vůči zklamání získáme tím, že ni na něj zvykneme, ale přitom se s ním nesmíříme. Problémem totiž není koronavirus, politici, vláda, či lockdown, ale naše odolnost - schopnost to vše vydržet a případně na tom i něco získat.

  7. Neumíme motivovat sami sebe. Většina manažerů se zaměřuje na motivací druhých a zapomínají na vnitřní motivaci. Přitom o tom, jak dopadneme, rozhoduje sebemotivace, což je síla v nás k překonání sama sebe a k vítězství nad nepříznivými okolnostmi. Díky vnitřní motivaci máme sebedisciplínu, vysoké nároky na sebe i jiné, osobně i odborně vyzrajeme, zvládáme organizaci času a práce. A je jedno, zda jsme podnikatelé, nadřízení či podřízení

Potřebujeme se naučit být o samotě alespoň na několik hodin denně, přestože kolem nás jsou jiní lidé. Potřebujeme brainstorming nahradit brainwritingem a zvládnout dnes důležité on-line dovednosti.

Jde to. My lidé jsme přežili několik dob ledových, přestože naše pokožka a srst je žalostně vybavená proti chladu. Během té doby jsme ovládli planetu a vyhubili většinu velkých zvířat. Přitom máme nedokonalé zuby a drápy nemáme vůbec.

Na konci slavného filmu Vlasy je na hrobě nápis: „Naše síla nespočívá v tom, že nikdy neupadneme, ale v tom, že dokážeme zase vstát.“

Vstanete zrovna Vy?