Generaci 40 plus, která cestuje za prací do zahraničí, můžeme rozdělit na dvě skupiny: na ty, kteří jdou do zahraničí poprvé a na ty, které můžeme nazvat „věčnými cestovateli“.
Tu druhou skupinu tvoří převážně muži, živitelé rodin, kteří ovládají cizí řeč na komunikativní úrovni a výdobytky doby jako Skype mají v malíčku. Pracují odloučení od rodin už delší dobu a návrat do rodné země je pro ně problémem hlavně kvůli finančnímu standardu.
Tito pracovníci jsou samostatnými jednotkami, které kromě data výplaty nemají žádné otázky. Na druhé straně jsou jakýmisi tahouny týmu, kteří se musí starat o podřízené a sledovat signály, které by naznačovaly nějaký problém. Pokud je nějaký pracovník klíčovým, je velkým problémem motivovat ho jinak než finančně. Tito lidé nebývají zpravidla „dobře čitelní“, proto je třeba vybudovat si s nimi přátelštější a méně formální vztah. Přesto bývají žádaní. Jejich dlouhodobé zkušenosti, jazyková vybavenost, vyprofilovaná osobnost a fakt, že jsou ochotní být v zahraničí, z nich dělá z pohledu zaměstnavatele to nejcennější „zboží“.
Nováčci v zahraničí jsou úplně odlišní. Jsou to muži, kteří chtějí zabezpečit své dospělé a studující děti nebo si vyzkoušet, jak to v zahraničí chodí a přilepšit si finančně. Z pohledu zaměstnavatele jsou relativně nejstabilnějšími zaměstnanci – loajalitu a strach ze změny mají v krvi. Bonusem je fakt, že netráví hodiny surfováním na pracovních serverech, kde by je více upoutaly lukrativnější nabídky.
-pk-