Otázka zní, zda lze kromě managementu koučovat také lidi z nižších úrovní řízení, jako jsou například mistři ve výrobních závodech. Skvěle mi odpověděla moje první a nezapomenutelná zkušenost z výrobního závodu v krásném prostředí jižních Čech, která mi ukázala nové obzory a dodnes z tohoto kontrastu čerpám. Projekt s mistry trval více než půl roku a zadání znělo jasně: “Potřebujeme snížit počet absencí mezi operátory, a tak musíme mistry naučit, jak operátory motivovat“. Cíl byl měřitelný: důvodem absencí nebyla jen vysoká nemocnost ale i jiné důvody, jako např. nízká motivace chodit do práce obecně, což je leitmotivem dnešní doby v mnoha výrobních firmách, kdy se dobří a stabilní operátoři shánějí velmi těžce.
Role mistra je velmi těžká – kromě zodpovědnosti za výrobu musejí být velmi obratní v komunikaci, trpělivosti a zároveň mít určitou úroveň autority, ale i empatie, aby mohli rychle a efektivně na pracovišti s operátory týmově fungovat. Co s tím? Firmy mají potíže s nedostatkem lidí, a proto se předhánějí v nejnovějších trendech HR marketingu, ale jen to nestačí. Vše začíná uvnitř firemní kultury, která stojí na vztazích, vzájemném respektu a efektivní komunikaci. Zní to jednoduše, hůře se to provádí.
Nejdříve proběhlo 12 hodin školení s praktickými nácviky. Kromě procvičování strukturovaného pohovoru „po absenci“ s motivačními prvky, sdělení cíle rozhovoru, očekávání a poděkování operátorovi se mistři také naučili chápat i pracovně právní stránku těchto záležitostí. Jejich cílem bylo aplikovat tento motivační pohovor se všemi operátory na pravidelné bázi – nejen po absenci, ale postupně vlastně kdykoliv, kdy to bude možné a vhodné.
Aby si účastníci ukotvili znalosti a prohloubili dovednost praktikovat motivační pohovory, každý z mistrů měl po dobu půl roku každé dva měsíce k dispozici 30 min s koučem. Tato půlhodina byla pro ně vzácným momentem, kdy mohli nahlas popřemýšlet o tom, co se jim aplikovat daří a kde u sebe naopak vidí prostor pro zlepšení. Během 30 minut tak přicházeli na nové myšlenky, nápady a uvědomili si spoustu věcí, což postupně snižovalo jejich nejistotu při pohovorech s podřízenými. Koučovacích sezení se někdy účastnili i vedoucí výroby (nadřízení mistrů), čímž se postupně zlepšila i komunikace a informovanost na této úrovni řízení. Obě strany měly příležitost vyjasnit si některé nesrovnalosti a posílit potenciál v tom, co se daří.
Po půl roce jsme s vedením projekt vyhodnotili a došli k závěru, že se atmosféra ve výrobě celkově zlepšila. Procento absence se sice nesnížilo bezprostředně po projektu, nicméně v dalších měsících se ukázaly pozitivní výsledky i ve tvrdých datech u několika z koučovaných týmů.
Co mi tento projekt přinesl? Ukázal, že všichni se dají koučovat, pokud mají vůli ke změně a jsou schopni určité sebereflexe. Obdivovala jsem schopnost některých mistrů zastavit se – ten moment ticha, kdy najednou přemýšlejí sami nad sebou a nad tím, co by mohli udělat dál. Potvrdil poznatky neurovědy, že je potřeba vytvořit koučovanému, a tedy i jeho mozku ty správné podmínky. Vytvoření bezpečné a příjemné atmosféry, prostor pro svobodné myšlení, ujasnění očekávání a následné ocenění, upozorňování na silné stránky propojují kouče a koučovaného na lidské úrovni. Koučovaní (a vlastně všichni) se pak cítí klidnější a sebevědomější a mají tak prostor pro růst nových nápadů a zároveň širší sebereflexi.