Profil úspěšného e-learnera

Mnoho papíru bylo popsáno informacemi o tom, jaký vliv má e-learning na vývojáře obsahu, školitele a manažery školení. Když se však diskuse obrátí přímo na studenty, omezí se argumenty obvykle na skutečnost, že student nemusí za školením dojíždět a trávit zbytečně mnoho času mimo své pracoviště. Stále však chybí podrobnější analýza potřeby změny učebních návyků člověka, který se pouští do e-learningu.

Nové technologie obvykle nevyžadují nové kompetence. Dokáží se však studenti, kteří obvykle dobře zvládají kurzy ve třídě, adaptovat na e-learning, učení vlastním tempem a virtuální spolupráci? Existují také lidé, kteří jsou po stránce schopností e-learningu „handicapovaní“? Odborníci vypracovali tzv. Model kompetencí e-learnera, který definuje kontext prožitku vzdělávání ve třech interakcích:
* Interakce studenta a prostředí (sebeřízení),
* Interakce studenta a obsahu (metakognice),
* Interakce studenta a jeho virtuálních spolužáků (spolupráce).

Student tedy musí především vědět, že se potřebuje dále vzdělávat (jinými slovy, musí mít dostatečnou vnitřní motivaci), dále si musí být vědom vlastní odpovědnosti za své vzdělávání (stanovit si reálné cíle, sledovat své pokroky a analyzovat je), musí mít dostatečné sebevědomí a snahu TO dokázat.

Co se týče metakognice, student musí vědět, jaký proces učení mu nejlépe vyhovuje (zda se učí nejlépe ze čteného či slyšeného textu apod.), musí umět sám sebe realisticky hodnotit a měl by se snažit aplikovat získané znalosti na reálné prostředí. Nezbytné jsou také schopnosti potřebné k virtuální spolupráci studentů – schopnost virtuálně komunikovat (absence „řeči těla“), rozumět ostatním studentům, schopnost naslouchat jim. Student by měl také správně koordinovat své online a offline (asynchronní) aktivity – neodpovídat na vzkazy příliš pozdě apod.