Co jsou měkké cíle?
Měkké cíle jsou místa s vysokou koncentrací lidí, která nejsou primárně chráněna jako vojenské objekty nebo státní instituce. Patří sem kancelářské budovy, obchodní centra, nemocnice, ale i školy. Právě zde je riziko násilných incidentů nejcitlivější.
Podle Zdeňka Kalvacha se toto téma v Evropě dramaticky posunulo po roce 2014. Pro české prostředí byl zásadním milníkem prosinec 2023, kdy došlo ke střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. „Ochrana měkkých cílů je součást bezpečnosti organizací, která se zabývá především ochranou proti násilným incidentům,“ vysvětluje Z. Kalvach. Nejde však jen o extrémní případy střelby. Firmy denně čelí verbální agresi, vyhrožování nebo vydírání. O tom se ale veřejně nemluví.
Bezpečnost jen na papíře a slepá místa
Mnoho firem disponuje skvělými směrnicemi, které však v praxi nefungují. Zdeněk Kalvach varuje před formálním přístupem: „Klasikou je ‚potěmkiáda‘, kdy se vytvoří papíry, které skončí v šuplíku. Dnes vám analýzu vygeneruje ChatGPT za deset minut, ale ty papíry jsou samy o sobě k ničemu. Hodnotu má kontakt s prostředím a lidmi.“
Za největší slabinu považuje nedostatečnou bezpečnostní kulturu. Pokud zaměstnanci nevnímají své pracoviště jako prostor, o který se mají starat, a pokud vedení bezpečnost jen „odškrtává“ jako splněnou položku, systém při prvním náznaku krize selže.
„Za nejhorší ‚slepé místo‘ považuji podceňování celkové bezpečnostní kultury. Chybí podpora vedení v tom, aby i zaměstnanci vnímali prostředí jako své vlastní, aby si všímali, když se někdo chová zvláštně, radikalizuje se nebo potřebuje pomoc,“ doplňuje Z. Kalvach.
Proč je bezpečnost tématem pro HR?
Ačkoliv se může zdát, že ochrana objektů patří do rukou „bezpečáků“, Zdeňka Filipová zdůrazňuje nezastupitelnou roli personalistů. HR profesionálové jsou totiž ti, kteří mají nejblíže k lidem i k managementu. Jsou to oni, kdo vnímají pocit bezpečí (nebo jeho nedostatek) u zaměstnanců.
„Postavení HR je pro řešení důsledků klíčové. Jsou v kontaktu se zaměstnanci a zároveň mají nejblíže k managementu. Při incidentech na ně padá agenda provozu, řešení pojistných událostí či komunikace s příbuznými,“ říká Z. Filipová. Dodává, že právě HR by mělo být iniciátorem vzdělávání v této oblasti.
Zážitek jako nejlepší učitel
Na základě společných zkušeností z krizového štábu po útoku na Filozofické fakultě UK vytvořili Zdeňka Filipová a Zdeněk Kalvach unikátní vzdělávací cyklus. Ten se nesoustředí na teorii, ale na prožitek a nácvik reálných situací.
„Podstatou je si to prožít. Papíry zůstanou v šuplíku, ale při hrozbě nikdo do papírů nekouká. První reakce musí být naučená a prodiskutovaná,“ vysvětluje Zdeňka Filipová. Účastníci kurzu se učí rozumět uvažování útočníka, trénují detekci podezřelého chování a deeskalaci konfliktů. Součástí jsou i simulace, které testují reakce pod tlakem.
Světové know-how z Izraele
Program sází na mezinárodní spolupráci. Český kontext doplňují experti z Izraele, tedy ze země, jejíž bezpečnostní škola je považována za absolutní špičku. „Izraelský přístup se stará o to, aby bylo při incidentu zapojeno co nejvíce lidí. Počítá se s jejich aktivitou i následnou péčí,“ popisuje Zdeněk Kalvach specifika komunitního pojetí bezpečnosti. Díky spolupráci s odborníky z univerzity v Herzliji přináší kurz kombinaci žité praxe z bezpečnostních složek a akademického nadhledu.
Jak začít?
První krok nemusí být složitý, ale musí být upřímný. Management by měl bezpečnost přijmout jako svou prioritu a pověřit kompetentní osobu jejím rozvojem. „Domnívám se, že v první řadě by management měl bezpečnost přijmout jako své téma. Buď jím pověří někoho, kdo už má bezpečnost na starosti, nebo doporučuji začít na stránkách Ministerstva vnitra, kde jsou metodiky,“ uzavírá Zdeněk Kalvach.
Cílem není vytvořit z každé firmy neprostupnou pevnost, ale vybudovat prostředí, kde lidé vědí, jak se zachovat. Protože vteřiny, které získáte správnou reakcí, mohou v kritické chvíli rozhodnout o všem.
Tento článek přináší zkrácený přepis rozhovoru z našeho podcastu, který byl vytvořen s využitím automatizované technologie pro přepis řeči. Celý rozhovor si můžete také poslechnout na HR News nebo na Spotify.
Tomáš Pospíchal (HR News): Dobrý den, dnes budeme mluvit o tématu, které se často řeší až ex post a u kterého si lidé zpětně říkají, že na něj měli myslet mnohem dřív. Mluvit budeme o tzv. ochraně měkkých cílů. Mými dnešními hosty jsou Zdeňka Filipová, ředitelka vzdělávací společnosti 1. VOX, a Zdeněk Kalvach, bezpečnostní expert a psychoterapeut.
Zdeňku, když se řekne ochrana měkkých cílů, jak byste tento pojem vysvětlil někomu, kdo není bezpečnostní expert, ale je profesionál v oblasti HR nebo managementu firmy?
Zdeněk Kalvach (1. VOX): Ochrana měkkých cílů je přístup k bezpečnosti. Je to součást bezpečnosti organizací, která se zabývá především ochranou proti násilným incidentům.
Pokud bychom měli mluvit o ochraně měkkých cílů v korporátní a firemní sféře, tedy nikoliv v té státní či institucionální, v jaké fázi se tento obor v roce 2026 nachází?
Zdeněk Kalvach: Týká se to především právě soukromých organizací, ale samozřejmě i veřejných škol a dalších institucí. Vlastně se to týká všech míst, kde je vysoká koncentrace lidí a kde chybí ostraha nebo zabezpečení proti násilí. Je to velmi široký pojem. Toto téma se v Evropě rozšířilo po roce 2014, kdy sílil počet útoků na veřejnost v době vlivu Islámského státu. I Česká republika se tomu začala více věnovat, vznikaly první metodiky Ministerstva vnitra. Jejich smyslem bylo podpořit organizace, obchodní centra, nemocnice, divadla, náboženské organizace či školy v tom, aby myslely na to, že se podobné události mohou stát, a že je potřeba se na ně v rámci bezpečnosti zaměřit.
Pro mě osobně byl jasným bodem zlomu prosinec roku 2023 a střelba na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vím, že jste oba u tohoto incidentu byli. V jakých rolích?
Zdeňka Filipová (1. VOX): Já jsem v té době pracovala jako tajemnice Filozofické fakulty, byla jsem tedy v nejvyšším managementu školy. Ten útok jsem sama zažila přímo v budově. Ihned po střelbě jsme začali sestavovat krizový štáb. Tam jsem poprvé potkala Zdeňka. Přišli jsme tehdy k paní rektorce na rektorát, kde probíhal výběr jednotlivých členů štábu, a tam se Zdeněk objevil jako odborník na měkké cíle.
A vy jste byl v jaké roli?
Zdeněk Kalvach: Já jsem byl v roli zpracovatele analýz ohroženosti a bezpečnostních plánů pro univerzitu, což byla zakázka, na které jsem pracoval dva roky před onou událostí. Jejím smyslem bylo zhodnotit univerzitu z pohledu připravenosti na tento typ incidentů a doporučit prioritní opatření, která by snížila pravděpodobnost nebo dopad útoku.
Událost mě zasáhla v době, kdy jsme zrovna hledali termín pro prezentaci výstupů Filozofické fakultě, takže jsme to tehdy nestihli. V době útoku jsem byl v zahraničí, ale okamžitě jsem přiletěl do Čech, protože jsem cítil potřebu u toho být. V krizovém štábu jsem pak fungoval jako odborná podpora pro jeho fungování a určování témat, kterým je potřeba se těsně po události věnovat.
Tento rozhovor vzniká i proto, že se v portfoliu VOXu objevil kurz ochrany měkkých cílů. VOX se přitom primárně – a omlouvám se za ten stereotyp – zabývá daněmi, účetnictvím, právem či leadershipem. Jak se tam toto téma objevilo?
Zdeňka Filipová: Když jsme se se Zdeňkem poznali a řešili důsledky střelby na fakultě, potkávali jsme se nad jednotlivými tématy a často o nich neřízeně diskutovali. Spektrum těchto témat dosáhlo takové velikosti, že nás napadlo toto know-how předat dál. Událost byla na poměry ČR výjimečná. Poté, co jsem se podílela na obnově života fakulty, jsem přešla na místo ředitelky VOXu. Tato společnost se věnuje vzdělávání dospělých v „tvrdých“ i „měkkých“ oblastech, a protože témata ke vzdělávání jsou v podstatě neomezená, rozhodli jsme se toto know-how přetvořit v ucelený cyklus.
Ale nemá toto téma patřit spíše do podcastu pro bezpečnostní manažery? Nemyslím IT security, ale klasické „bezpečáky“.
Zdeňka Filipová: Může být i tam, ale každá větší organizace s velkým počtem lidí má své HR oddělení. Pro HRisty je dobré vědět, že něco takového existuje, a mohou pak dát doporučení směrem k managementu.
Možná už nemusíme rozebírat rok 2023, ale jak vypadají incidenty, které se ve firmách dějí pravidelně, ale veřejnost o nich neví?
Zdeněk Kalvach: Je to celé spektrum. Střelba je extrémní typ útoku, ale běžně se v organizacích řeší nevhodné či rizikové chování, verbální incidenty a vyhrožování. Záleží na typu organizace – pokud má určitou symboliku, může být terčem extremistických skupin. Organizace pak čelí zastrašování jednotlivců nebo hrozbám vůči své reputaci.
Patří sem i vydírání?
Zdeněk Kalvach: Určitě, včetně finančního. Například hrozby typu: „Pokud nezašlete bitcoiny, otrávíme vaše výrobky nebo u vás budeme střílet.“ Je to v Čechách překvapivě běžné, jen se to nedostává na veřejnost. K tomu patří i anonymní výhrůžky bombou. Dochází i k fyzickým incidentům, které někdy způsobí lidé v nepříznivém psychickém stavu. Proto často řešíme i deeskalaci a komunikaci.
Kde mají firmy největší slabá místa v rámci připravenosti?
Zdeněk Kalvach: Za nejhorší „slepé místo“ považuji podceňování celkové bezpečnostní kultury. Chybí podpora vedení v tom, aby i zaměstnanci vnímali prostředí jako své vlastní – aby si všímali, když se někdo chová zvláštně, radikalizuje se nebo potřebuje pomoc. Druhou věcí je nedostatečný bezpečnostní management. Mnohdy navrhneme chytrá opatření, ale chybí tým, který by je uvedl v život a skutečně je spravoval.
Mám to chápat tak, že existují směrnice, které u stolu vypadají skvěle, ale realita je s nimi v totální disproporci?
Zdeněk Kalvach: Přesně tak. Skoro každá škola by po analýze dostala deset bodů, které se opakují: proškolit personál, vytvořit varovné systémy, navázat vazby s policií, mít manažera. Ale selhává to na tom, že to vyžaduje někoho, kdo to bude průběžně rozvíjet. Není to jednorázová věc, vyžaduje to lidi, kteří budou zjišťovat, jak to dělat efektivněji.
Na druhou stranu, u takto agresivních a neobvyklých incidentů – není to tak neobvyklé, že se na to připravit téměř nedá?
Zdeněk Kalvach: S tím souhlasím. Nedá se tomu úplně předejít a neexistují opatření, která by zaručila, že k další střelbě nedojde. Smyslem bezpečnosti měkkých cílů není absolutní zamezení, ale snížení dopadu. Chceme získat co nejvíce lidí, kteří vědí, jak se zachovat. Můžeme edukovat prostředí, aby včas zachytilo podivné chování – například, že někdo píše zvláštní závěrečnou práci nebo chodí ozbrojený. Potřebujeme zajistit, aby v případě útoku bylo zasaženo pět lidí místo dvaceti a aby následný krizový management minimalizoval škody.
Zdeňko, co se tedy dá v rámci vašeho programu reálně nacvičit?
Zdeňka Filipová: Program je koncipován na základě zkušeností lektorů. Máme odborníky na specifické oblasti, je to terénně zaměřené a pracujeme s mnoha případovými studiemi. Účastník může řešit problémy své vlastní organizace a integrovat je do kurzu, ať už v rámci skupiny, nebo formou individuálních konzultací.
U vzdělávání (L&D) vždy padne otázka na zapojení managementu. Jak s tím počítáte?
Zdeňka Filipová: Z hlediska připravenosti na krizové situace je podpora managementu naprosto klíčová. Management musí správně komunikovat směrem k zaměstnancům a jasně deklarovat, že na bezpečnost klade důraz. Tím vzniká u zaměstnanců pocit bezpečí. Převzetí odpovědnosti vrcholovým vedením je v této problematice zásadní.
Ve světě existuje mnoho metodik. Vycházíte z nějaké konkrétní světové školy, nebo jdete vlastní českou cestou?
Zdeněk Kalvach: V českém prostředí je pozoruhodné, že metodiky Ministerstva vnitra vycházejí z izraelské bezpečnostní školy. Nečerpáme z Anglie ani Francie, ale z Izraele. Specifikem této školy je velký zájem o komunitu. Izraelský přístup se stará o to, aby bylo při incidentu zapojeno co nejvíce lidí. Počítá se s jejich aktivitou i následnou péčí. Jsou přístupy, které to delegují jen na státní složky a po lidech chtějí jen pasivní zajištění vlastní bezpečnosti, ale izraelský model s nimi počítá jako s aktivními aktéry.
To ale znamená, že v tom izraelském systému musí každý vědět, co má dělat?
Zdeněk Kalvach: Přesně tak. Proto klademe v odborných diskusích takový důraz na schopnost reakce lidí na místě. U každého incidentu můžete akcentovat prevenci, varování nebo právě reakci v momentě, kdy k němu dojde, a následné zmírnění následků. My zdůrazňujeme právě tu složku, co dělat přímo při události.
Ale Blízký východ je kulturně jinde než střední Evropa. Co z toho je u nás proveditelné?
Zdeněk Kalvach: Ten přístup je hezký v tom, že říká: pojďme udělat vše, co můžeme, abychom pomohli. V praxi to znamená, že po útoku na fakultu mohl krizový štáb vytvořit stát nebo magistrát. Ale v Čechách to byla sama ta instituce – do té doby bezpečností nepolíbená. Z nuly na sto si ta organizace vzala za své vše: obnovu provozu, komunikaci s médii, psychosociální pomoc i úklid budovy. To vychází právě z toho komunitního pojetí.
Nejsou na tom české firmy v připravenosti aktuálně podobně? Tedy na té nule?
Zdeněk Kalvach: Myslím si, že o moc lépe na tom nejsou. Organizace, které na tom pracují, zjišťují, že jde o dlouhodobou věc. Připravenost se dá kvantifikovat. Nejdříve si musíte ujasnit rizika, pak vybrat realistické nástroje, a nakonec je implementovat. A tam se to často zadrhává – trvá to zhruba rok a v té době firmám často dochází vytrvalost.
Zdeňka Filipová: Roli hraje i to, v jakém sektoru se zrovna stal útok. Po útoku v nemocnici se zmobilizovaly ostatní nemocnice. Totéž se děje na univerzitách po útoku na fakultu. Ostatní fakulty procházejí přípravou, nácviky a definují si role pro případ krize.
Co mohou jako první kroky udělat HR profesionálové?
Zdeňka Filipová: Postavení HR je pro řešení důsledků klíčové. Jsou v kontaktu se zaměstnanci, vnímají jejich pocit bezpečí a zároveň mají nejblíže k managementu. Při incidentech na ně padá agenda provozu, řešení pojistných událostí či komunikace s příbuznými.
Jak toto téma komunikovat vedení, aby ho začalo brát vážně?
Zdeňka Filipová: Každý by měl být schopen laicky vyhodnotit, jak bezpečně se v organizaci cítí. Protože do HR jsou často alokovány prostředky na vzdělávání, jsou to právě tito lidé, kteří by měli managementu navrhovat, v čem se posunout.
Jak efektivní je spolupráce mezi HR, CEO a „bezpečákem“?
Zdeněk Kalvach: Jsou to na sobě závislé pozice. Bez podpory CEO nemá bezpečnostní management šanci. Manažer bezpečnosti musí být motivovaný a potřebuje součinnost ostatních oddělení.
Aby si jen nepinkali kompetence?
Zdeněk Kalvach: Management zná delegaci rizik nebo jejich akceptaci. Vrcholové vedení by mělo vědět, že bezpečnost vyžaduje spolupráci. Bezpečnost není jen BOZP a školení řidičů. Je to o lidech a vnitřních rizicích. HR by mělo mít vizi, že manažer bezpečnosti musí být spolehlivá a důvěryhodná osoba, na kterou se ostatní v citlivých momentech obrátí.
Před natáčením jste zmiňoval i odstrašující případy práce s bezpečností.
Zdeněk Kalvach: Klasikou je „potěmkiáda“, kdy se vytvoří papíry, které skončí v šuplíku. Dnes vám analýzu vygeneruje ChatGPT za deset minut a má to skoro stejnou hodnotu jako to, co se dříve dělalo roky. To jen ukazuje, že papíry jsou samy o sobě k ničemu. Hodnotu má ten kontakt s klientem a prostředím. Přidanou hodnotou je setkávání a následné proškolování, zda se procedury upravují podle reality.
Zdeňko, na co se ve vašem kurzu zaměřujete nejdříve?
Zdeňka Filipová: Podstatou je si to prožít. Papíry zůstanou v šuplíku, ale při hrozbě nikdo do papírů nekouká. První reakce musí být naučená a prodiskutovaná. Management musí převzít odpovědnost za to, že se téma prokomunikuje do všech úrovní. Ten zážitek je klíčový, protože v krizi se většina lidí zachová jinak než podle příručky.
Skeptik by řekl, že kurz první pomoci máme taky všichni, a přesto nemusíme v reálu umět reagovat.
Zdeňka Filipová: Přesně tak. Kurz první pomoci se musí opakovat. Čím víc se o tom mluví, tím spíše si člověk vzpomene.
Jak je program postaven časově?
Zdeňka Filipová: Máme tři tematické bloky. Zdeněk je garantem programu, tak ho představí lépe.
Zdeněk Kalvach: Chtěli jsme komplexní program, po jehož absolvování bude mít člověk ucelenou znalost. Původně jsme zvažovali roční formát ala MBA, ale nakonec jsme to stáhli do 12 dnů rozdělených do tří bloků po čtyřech dnech. Je to koncentrované, ale umožňuje to lidem být i v práci.
Jak vypadá ona zmíněná simulace?
Zdeněk Kalvach: Musíte rozumět útočníkovi. Simulace vás staví do jeho role. Když chcete chránit Karlův most, musíte si zkusit na něj zaútočit – sledovat ho očima někoho, kdo ho chce vyhodit do vzduchu. Zjistíte, co vás zajímá, jaké je načasování, zda vás odradí kamera. Tyto poznatky pak přenesete do detekce podezřelého chování. Další simulace řeší reakce na agresivního nebo psychicky nemocného člověka i dilemata manažera: jít na místo, nebo volat šéfa? Chceme, aby si účastníci zažili tu nejistotu.
Uvažovali jste i o multikulturnosti týmů?
Zdeněk Kalvach: To je součást praxe. Bezpečnost je o lidech – těch, co útočí, i těch, co jsou oběťmi. Musíme umět komunikovat varování v různých jazycích, respektovat časová pásma i lidi s postižením. Manažer bezpečnosti musí počítat s tím, že má lidi zmatkáře i lidi s fyzickým omezením.
Zdeňko, mluvila jste o tom, jak je ten program složený, pro koho je koncipovaný a tak dál, ale kdo za ním, kromě vás, stojí? Kdo jsou lektoři, na koho se můžou účastníci v průběhu těšit?
Zdeňka Filipová: Na tomto programu je nejzajímavější, že se nám podařilo navázat mezinárodní spolupráci mezi českými lektory a odborníky z Izraele, kteří působí v bezpečnostní oblasti přímo na izraelských univerzitách. Zdenku, mohl bys prosím doplnit profily kolegů, které se nám pro tento projekt podařilo získat?
Zdeněk Kalvach: Oslovili jsme v podstatě světovou špičku. Jde o tým lektorů, kteří spolupracují s univerzitou v Herzliji, ale působí i jako nezávislí profesionálové. Jsou to lidé, kteří v sobě kombinují „žitou“ praxi ze zkušenosti v bezpečnostních složkách a zároveň akademický přesah. Máme s nimi velmi dobrou spolupráci a jsme rádi, že souhlasili a letošní kurz povedou s námi.
Jak by měl vypadat úplně první krok organizace, která nechce jen doufat, že se jí toto téma netýká?
Zdeněk Kalvach: Domnívám se, že v první řadě by management měl bezpečnost přijmout jako své téma. Buď jím pověří někoho, kdo už má bezpečnost na starosti, aby se v problematice zorientoval a navrhl systémové kroky k rozvoji ochrany měkkých cílů, nebo – pokud nikoho takového nemají – doporučuji začít na stránkách Ministerstva vnitra. Tam je v tuto chvíli nejucelenější představa o tom, jak měkké cíle chránit, včetně souboru metodik, které tuto oblast komplexně pokrývají. To je ideální východisko pro další postup.
Zdeňka Filipová: Pokud se organizace rozhodne, že v této oblasti chce skutečně něco dělat, a ví, koho úkolem pověřit, může daného pracovníka vyslat do našeho kurzu. Ten je určen nejen pro bezpečnostní manažery, ale pro každého, koho tato problematika zajímá. V tom spočívá jeho unikátnost – je koncipován tak, aby byl přínosný pro široké spektrum zájemců.
Děkuji vám oběma za rozhovor. Přeji mnoho úspěšných realizací tohoto programu, ale nám všem přeji především to, abychom jej v praxi nikdy nemuseli aplikovat.