Bohatší svět
Peníze jsou, ať už chceme nebo ne, základem lidského života, minimálně v jeho ekonomických aspektech. Když se podíváme na země po celém světě, v posledních desetiletích se jejich ekonomický růst jen zvyšuje. Lidé více vydělávají a také více utrácejí.
Nasnadě je otázka, co provádí tento hospodářský rozmach s pocity štěstí u lidí. Jsou lidé s přibývajícím množstvím prostředků spokojenější?
Jestli ano, budou tedy stále šťastnější a šťastnější, jak časem bude peněz stále přibývat? A kdyby byl opak pravdou, proč má člověk tendenci stále chtít víc, i když subjektivně mu štěstí nepřibývá?
Na první pohled
V posledních desetiletích minulého století bylo provedeno relativně velké množství výzkumů, které zvýrazňují pozitivní vlivy bohatství (wealth) na život.
Například lidé s vyššími příjmy se často dočkají lehčích trestů za ty samé zločiny, mají lepší duševní fyzické zdraví, dožívají se vyššího věku (Marmot and Wilkinson, 1999) či mají nižší míru dětské úmrtnosti (Diener rand Biswas-Diener, 2002).
Co se týče osobnosti, Dittmar (1992) zjistila, že bohatí lidé jsou vnímáni jako inteligentnější a úspěšnější, ale také je moderní společnost vnímá jako více nepřátelské a chladné.
V prvním pohledu se dá říci, že bohatší lidé jsou spokojenější a vykazují v průměru vyšší subjektivně vnímané hodnoty well-beingu nežli chudí (Frey and Stutzer, 2002). Když se ovšem na problém podíváme o něco podrobněji, začneme zjišťovat, že ne vždy s sebou zvýšení majetku nese i zvýšení životní spokojenosti.
Čeho chci dosáhnout?
Jedním z důvodů, proč zvyšující se množství peněz ve vyspělých zemích nezaručuje stoupající pocit subjektivně prožívaného well-beingu, je rozdílná aspirační úroveň u lidí. Přesněji lidé mají různou úroveň dosahování svých cílů, co se příjmů týče.
Švýcarský profesor Stutzer (2004) říká, že pocit štěstí se odvíjí pouze od tohoto rozdílu mezi požadovaným a skutečným příjmem člověka, nezávisí tedy pouze na výši příjmu samotného. To znamená, že čím vyšší rozdíl mezi aspirací a skutečností, tím více jsou lidé nespokojení.
Stejně tak zajímavé je, že se zvyšujícím se příjmem se také stejnou měrou zvyšují aspirace, tudíž rozdíl mezi realitou a požadovaným výsledkem je tentýž či dokonce hlubší, a tak můžeme částečně vysvětlit fakt, že lidé i se stále přibývajícím majetkem nevykazují zvýšené míry prožívaného well-beingu (Stutzer, 2004).
Tuto teorii podporuje fakt, že jedinci se poměrně rychle adaptují na novou situaci a tato adaptace jde ruku v ruce se změnou očekávání. Převedeno do naší problematiky, zvýšení příjmu je doprovázeno zvýšením očekávání (jevy známé jako hedonic treadmill nebo preference drift).
Na základě těchto teorií bude docházet u člověka se zvyšujícím se množstvím prostředků pouze k malému, dočasnému či vůbec žádnému posunu v oblasti prožívání štěstí (Ferrer-i-Carbonell, 2005).
Co mají ostatní?
Relativita prožívání štěstí ze získaných materiálních prostředků se potvrzuje i na základě dalšího, velmi jednoduchého, přirozeně lidského, mechanismu, a to srovnávání s ostatními. Lidem tak ve skutečnosti nezávisí na absolutní výši vlastního příjmu, ale na jeho relativním porovnání s platem ostatních (Frey and Stutzer, 2002).
Člověk posuzuje výši svých prostředků nejprve vzhledem k sobě, k tomu, jestli je adekvátní k naplnění jeho potřeb, ale hned poté s tím, kolik peněz mají jeho vrstevníci.
A tak se celková spokojenost odvíjí také od toho, jestli jsou výsledky jednotlivce v dobrém porovnání s vybranou referenční skupinou, ať už se jedná o spolupracovníky ve firmě, sousedy, lidi stejného věku či vzdělání.
V rámci tohoto porovnávání se přišlo na zajímavou souvislost, konkrétně asymetrii v prožívání štěstí. Pakliže jedinec zjistí, že jeho příjem se pohybuje pod úrovní jeho referenční skupiny, má to negativní vliv na míru jeho well-beingu; ovšem toto neplatí obráceně. Pokud jedinec vydělává více v porovnání s jeho referenční skupinou, nikterak významné pocity štěstí mu to nepřináší.
Moc peněz jako hodnoty
Lidé, kteří si nejvýše v životě cení peněz, jsou obecně méně spokojení než ti, kteří mají na vrcholu žebříčku hodnot například lásku. Neustálé usilování o materiální statky ve skutečnosti nenaplňuje ryzí vnitřní lidské tužby.
Touha po materiálních statcích je ve své podstatě nenaplnitelná, poněvadž se objevuje stále nové a luxusnější zboží či služby, které člověk chce mít, popřípadě po nich touží, neboť si je pravděpodobně nebude moci nikdy dovolit.
Není čas
Subjektivně prožívaný pocit well-beingu se totiž odvíjí zejména od způsobu naplňování volného času. Lidé s vyššími příjmy se spíše orientují na aktivity spojené s prací, dojížděním do práce a podobně, než na příjemné volnočasové aktivity například čas trávený s dětmi, socializace s kamarády.
Se zvyšujícím se příjmem se také často zvyšuje časová náročnost práce, a tak jim ani mnoho volného času nezbývá, dostávají se do tenze a vykazují větší míru stresu, a s tím vším spojené nižší míry subjektivně prožívaného well-beingu.
Vysoký příjem ještě nepředpokládá vysokou míru well-beingu kvůli tomu, že bohatší lidé většinou nemají dostatek příjemně stráveného volného času a nevěnují pozornost kvalitním společenským vztahům.
Stejně tak se může stát, že tito lidé s přibývajícími penězi zvyšují i svá očekávání a tužby, což má rovněž negativní efekt na spokojenost v životě.
A jak to tedy je?
Ve společenských vědách se často zaměňuje příčina a kauzalita. Když na začátku tvrdíme s pomocí pánu Freye a Stutzera (2002), že obecně přináší vyšší příjem vyšší pocit spokojenosti, co je v tomto případě důsledkem čeho?
Existují výzkumy, které tuto kauzalitu obracejí a tvrdí, že právě šťastnější a spokojenější lidé dokážou vydělat víc peněz (Lyubomirsky, 2001).
Také výzkum prováděný v Austrálii (Marks and Fleming, 1999) ukázal, že aktuální míra subjektivně prožívaného well-beingu má silný dopad na budoucí nezaměstnanost – méně šťastní respondenti byli později s větší pravděpodobností bez zaměstnání.
A tak se může stát, že právě štěstí je cesta k více penězům, nikoli peníze ke štěstí.