V této krátké úvaze se chci zaměřit pouze na jeden z faktorů úspěchu a tím jsou tacitní znalosti manažera. Nejedná se o znalosti naučené v průběhu manažerského vzdělávaní, ale vlastní, někdy samotným manažerem těžko popsatelné zkušenostní know how. Jsou to tedy znalosti manažera, které vznikají při řešení úkolů a jsou výsledkem mixu explicitních znalostí, dovedností, zkušeností, vnímání, interpretací, intuice, morálních vhledů a osobních představ, mentálních a emočních modelů.
Proč jeden manažer dokáže své bohaté zkušenosti uplatnit ve prospěch firmy a jiný, stejně znalý a zkušený, ne?
Odpověď vidím v emočním světě manažera. Má-li takzvaně vysokou emoční inteligenci, neklade své tacitní znalosti na piedestal neomylnosti, naopak, uvědomuje si jistou hranici nejistoty a je schopen o rozhodnutí diskutovat ve faktech a zamýšlet se nad opačnými návrhy kolegů. Má-li vysokou emoční inteligenci, netouží po vnější moci, ale uvědomuje si svoji osobní zodpovědnost v roli lídra.
Přestože „cítí“, že jeho tacitní znalost by mohla být v daný moment užitečná, neblokuje se odmítáním jiných znalostí výroky „nesouhlasím“, „nemožné“, „totální nesmysl“ atd.
Mnoho manažerů se často nevědomě snaží své tacitní znalosti využívat k formování firemního prostředí tak, aby toto vyhovovalo jejich potřebám a zájmům. Pokud jsou tyto jejich zájmy a potřeby totožné se zájmy a potřebami firmy, blíží se ke zlaté odměně.
Pokud je osobnost manažera více či méně intoxikována emocemi, které můžeme charakterizovat jako nižší či malá emoční inteligence a jeho zájmy (ať už podvědomě či nevědomě) ovlivňují potřeby, jako je moc nad ostatními, egocentrizmus, vlastní důležitost, nepostradatelnost, výjimečnost , skrytá žárlivost, strach z konkurence či za přehnaným sebevědomím skrývající se naopak jeho nedostatek, pak se pravděpodobně dříve či později objeví v podobné studii, jako je ta, nedávno publikovaná na HR News: „Firmy nepotápí ekonomika, ale špatné vedení“.