Média uvádí, že pandemie způsobila asi 30% nárůst psychických problémů, dá se tato zkratka použít?
Je to zkratka a dá se použít a zároveň se musí vysvětlit. Předně bylo zajímavé, že se to během pandemie měnilo. Ten první půl rok, když pandemie vypukla, jsem obtelefonovával kolegy na linkách důvěry, zda zaznamenali více hovorů. A bylo to až trochu komické. Protože nejvíce hovorů byli senioři, kteří potřebovali naladit ČT3. Neboli ten první půl rok jsme zvládli úplně bez problémů, tam k žádnému masivnímu nárůstu nedošlo.
Dokonce jsem se na to ptal i svých vlastních pacientů, jak to zvládají, ve skrze to zvládali dobře. I lidé, kteří byli léčeni s nějakou diagnózou. Přišlo mi, že nárůst začal přicházet v roce 2020 s nezvládnutou podzimní vlnou a enormním nárůstem mrtvých. A poté loňský rok 2021, který byl ve znamení velkého očekávání od očkování, které se bohužel nenaplnilo v té míře, jak to ta vláda a autority prezentovali - tedy konec covidu, což se nestalo a ani nemohlo stát. Řada lidí této iluzi uvěřila a potom byla zklamaná. Druhá roviny byly konflikty ve společnosti, které také generují úzkost. Covid to začal, ale nemusel být nutně tím jediným spouštěčem, proč lidem bylo hůř.
Podívejte se na celý rozhovor Tomáše Pospíchala s Danielem Štroblem
Tyto celospolečenské změny se projevují i do firemního prostřední. Jedním z průvodních jevů pandemie byla samota. Zaznamenal jste to také a u jaké skupiny se to projevovalo z vašeho pohledu nejčastěji?
Já mám osobní vzpomínku na jednoho pacienta, který je daňový poradce a přijel na pravidelné čtvrteční sezení a říkal: „Já si uvědomuju, že vy jste od pondělka první člověk, kterého vidím živě“. On nebyl nakupovat, nebyl nikde, neměl důvod, pracoval z domova, ale zároveň si uvědomil, že je to hrozné, že je v podstatě jako Robinson Crusoe.
Samotu máme vztaženou k seniorům, ale často si neuvědomuje, že pocit samoty mohli zažívat i lidé v produktivním věku. Tento pacient je přesně představitel té velké skupiny Singles, která to v tomto smyslu odnesla. Tvrdím, že styl života Singles je styl, který je pouze pro luxusní pohodový stav, to není stav do nepohody. A najednou jsme byli v nepohodě a oni si uvědomili, že jsou sami. Ale sami v té míře, že zažívali strach, že když budou mít covid, tak kdo jim zavolá záchranku… vždyť já tady nikoho nemám, já jsem opravdu úplně sám s kočkou.
Byly zde další významné vlivy, které jste pozoroval?
To, co jsem pozoroval vloni, byl nárůst konfliktů. Lidé mi říkali, já mám problém se bavit se svými rodiči, přáteli, máme jiný pohled na očkování a to konfliktní prostředí je také něco, co jsme v této míře a do takové hloubky neznali, ale ne, že by se k tomu neschylovalo.
Uvědomovali si lidé, že to často přerůstá až třeba v agresi? Mají nějakou sebereflexi?
To je problém. Ať už jsem mluvil s kýmkoli, tak ať už byl člověk z tábora odpůrců očkování, nebo naopak těch, kdo to vnímají jako užitečnou věc, tak měl pocit, že on je v právu a hlupáci jsou ti druzí. Ale zdůrazním, že tento příkop se začal vykopávat dávno před covidem. Souvisí se změnami ve společnosti nejen u nás. Dnes to vidíme ještě hlouběji v rámci války na Ukrajině.
Fenomén 21. století jsou technologie, rychlost komunikace a sociální sítě, jaký je vás pohled na tento trend?
Mí kolegové v 70. a 80. letech čelili obrovské hrozbě, kdy mladá generace padala do drog. Byla to doba, kdy narůstal problém heroinu, cracku, těchto velmi tvrdých drog, ve spojených státech to byl obrovský průšvih a v západní Evropě také. Tento problém my vlastně dnes nemáme. Ne, že by nebyl, ale je marginální. Máme však jiný problém. Stejnou hrozbou pro generaci narozenou po roce 2000 jsou sociální sítě a my tu generaci můžeme částečně ztratit.
Jak s tím pracovat?
To je obrovská otázka nejen na psychology. Přistupovat k sociálním sítím velmi podobně jako k alkoholu. Tím mám na mysli to, že já nejsem abstinent, nevnímám sociální sítě jako špatné. Je to asi jako s tím alkoholem, užívat velmi decentně, velmi opatrně a svoje vlastní děti a mladé lidi vychovávat k tomu, jak je používat.
A tohle platí i v rámci firem. Takové to bezuzdné používaní Facebooku, Twitteru, i v rámci firemní komunikace je nebezpečná věc, kterou bych asi přirovnal k tomu, jako by v ledničkách v korporálech byl volně přístupný tvrdý alkohol. Ale zákaz nic neřeší, což dokázala prohibice. K sociálním sítím musíme zkrátka přistupovat jako k alkoholu.
Projevily se nějaké společné znaky u vašich klientů, které vystihují jejich vnitřní rozpoložení?
Nejčastější to byla neidentifikovatelná úzkost, že mám z něčeho strach, špatně spím, nic mě nebaví, do ničeho se mi nechce. U lidí v produktivním věku i třeba v korporálech a na manažerských pozicích to byla jakási ztráta té dlouhodobé motivace. Orientace na krátkodobé cíle a jejich dosažení nebyl problém, ale v okamžiku dlouhodobě strategie na horizont roku či dvou si říkali, co mi víme, jak to bude a mě se nechce nic moc začínat, protože bůh ví, jak to dopadne. To je v pořádku. V krizích musíme plánovat krátkodobě.
Covid přinesl decentralizaci, protože zaměstnanci šli na home office. Jaký má na firmy vliv právě ta decentralizace týmů?
Přišlo mi fajn, že si řada lidí zkusila full time home office. Všichni jsme to zažívali před rokem 2020, kdy home office byl benefit, něco, po čem lidi prahli a najednou byli doma pořád. Po nějaké době mi lidé říkali, já už jsem se tak těšil, mě už to doma tak štvalo.
Home office na full time není navíc dobré z úplně praktických důvodů. Nemáme doma židle, na kterých můžeme sedět 8 hodin v kuse. Takové židle stojí 12 tisíc a více. Nemáme doma většinou pracovnu. Prací si kontaminujeme domácí prostředí, takže potom už nemáme kde odpočívat. Čili přišlo jakési prozření, že HO je podobný cukru. Trošku si osladit kafe je dobré, ale když je cukru hodně, člověku je zle. Decentralizace by měla mít rozumné meze.
Slovíčko tým bychom si měli trochu redefinovat. Protože doposavad platí definice, že tým je skupina lidí sdílející společný prostor a usilující o stejný cíl. V momentě, kdy tam není společný sdílený prostor, nevznikají normální lidské vazby a ty jsou pro tým důležité, aby mohla fungovat synergie. Trochu se bráním tomu říkat skupině lidí, kteří jsou na různých místech i po světě a vidí se jen přes obrazovku tým, to není tým.
Firmy se začaly v první řadě adaptovat tím, že měnily své drahé kanceláře, zmenšovaly je, týmy byly rozseté po různých místech a lidé ztratily své místo v kancelářích, jaký na to máte pohled?
Některé firmy to může mrzet. Uvedu triviální příklad. Když si vezmeme z historie, kdy Steve Jobs sestrojil první Apple. Byla to týmová práce, kdy byli lidi v jedné místnosti shrbení nad šroubky, kolečky a dávali to dohromady, hádali se u toho, až před sebou měli cosi a řekli, tak tohle budeme prodávat. Je naprosto nemyslitelné, že by tak inovativní věc, jako byl první Apple, vznikla, když by se ti lidé vůbec neviděli a mluvili by spolu jen přes obrazovky.
Vzdálená spolupráce je úplně v pořádku, pokud už mám daný systém a procesy a jen realizujeme to, co je hotové. Ale vzdálené týmy nic nového nevymyslí, a jestli chci mít inovativní a kreativní tým, tak to nejde na dálku.
Zmiňoval jste snahu omezit negativní emoce, mě ihned napadl takový kult pozitivity (růžový svět sociálních sítí), ale ono to tak není, ty negativní emoce k životu přeci patří.
Já to řeknu trochu cynicky. Čím déle budou lidé vytěsňovat negativní emoce a budou u sebe usilovat, aby byli pořád šťastní a spokojení, tím více práce a peněž já a mí kolegové budeme mít. Protože budou chodit k nám, abychom je dávali do kupy. Buď proto, že skončí v depresi, protože jak říkal Sigmund Freud, deprese je daň za nedožitý smutek. Nebo proto, že si budou připadat nenormální, když mají negativní emoce.
Nic takového jako negativní nebo pozitivní emoce neexistuje. Emoce je částečně reakce na nějakou vnější skutečnost a částečně informace pro mě a okolí. V momentě, kdy uvidím něco, co mě ohrožuje, ať už to bude člověk nebo agresivní zvíře, tak mě příroda vybavila tím, abych buď cítil strach, který mi pomůže vzít nohy na ramena a utíkat tak rychle, jak to jde, anebo dát najevo hněv a toho druhého zastrašit. Takhle jsme naprogramovaní a ty emoce jsou tedy ku prospěchu.
Máme i další emoce, které zvířata nemají, jako je stud, rozpaky, poté je třeba skvělý smysl pro humor. Není možné mezi těmito emocemi jako z bonboniéry vyzobat ty fajn a ty negativní nemít. To poté znamená něco, co já vnímám a je to docela časté. Depresi a úzkost si často představujeme jako člověka, který je smutný, paralyzovaný nebo úzkostný a vyděšený.
Daleko častější je stav, kterému se říká anhedonie, kdy člověk říká, mně asi nic nechybí, já mám hezkou rodinu, s manželkou se máme rádi, děti fajn, ale já už si nepamatuji, kdy bych se z něčeho naposledy radoval, mně to nějak nedává smysl, chodím do práce, vydělávám peníze, ani to mě to nebaví. To je absence emocí. A je to důsledek toho, když negativní emoce chceme stáhnout na minimum. Tak stáhneme všechny.
Při rozhovoru s psychologem se těžko hledá něco pozitivního, ale co pandemie přinesla dobrého z vašeho pohledu?
Asi toho bude víc, ale mě napadají dvě věci. Jedna věc je, že by pandemie covidu mohla způsobit jakousi krizi Singles. Že mladí lidé, kteří si myslí, že žít sám je dobrý způsob života, tak by to mohli zrevidovat skrze zkušenost s covidem, že je vždy lepší být na to dva než jeden. Že hédonistické užívání života je fajn, ale tudy cesta prostě nevede. Pokud si někdo najde jiný a bezpečnější způsob života, jedině dobře.
A druhá věc, která s tím souvisí. Ono neškodí, když nám - tomu bohatému západnímu světu někdo připomene, že jsou i jiné hodnoty než další dovolená. Existují hodnoty typu, že se sejde rodina, že se máme rádi a třeba že máme partnera, s kterým přežijeme lockdown. Takto nám ty hodnoty byly vystaveny a to jsou skutečně hodnoty, o které stojí usilovat více než o nový mobil a novou značku auta.