Když úspěch začne požírat sám sebe: Proč obchodní pozice fungují jako mixér na lidi?

Skočit v pondělí ráno do mixéru, v pátek večer z něj vyskočit a víkend strávit v mírném šoku z toho, co se vlastně stalo. Pro spoustu manažerů a obchodníků je tohle běžný pracovní týden, který dokáží v plném tempu táhnout i deset let v kuse. Jenže hranice mezi zdravou ambicí a totálním vyčerpáním je extrémně tenká a plíživá. V prostředí obchodu a vysokého managementu má navíc syndrom vyhoření zcela specifickou dynamiku – často bývá přímým důsledkem úspěchu, vysokého nasazení a neochoty nechat si pomoct včas.

Eva Rakárová, ACE Consulting

Syndrom prvního ledna a trest za úspěch

Obchodní prostředí je pro vznik vyhoření naprosto ideální podhoubí. Kombinuje se v něm totiž neustálý tlak na růst s nekompromisní soutěživostí. Obchodníci ze své podstaty bojují s konkurencí, s kolegy v týmu, ale hlavně sami se sebou.

Největším paradoxem této práce je, že nejvyšším trestem bývá úspěch. Když splníte nebo překonáte roční plán, management vám automaticky na ten další přisype dalších deset nebo dvacet procent. Mnoho lidí z branže proto důvěrně zná takzvaný syndrom prvního ledna. Je to ten moment, kdy sice oslavíte skvělý kvartál nebo rok, ale hned další den se ocitáte znovu na nule. Všechno to minulé úsilí mizí a vy víte, že musíte začít nanovo, s ještě větším batohem na zádech. Pokud firma navíc jen navyšuje čísla, ale neinvestuje do technologií nebo zjednodušení administrativy, lidé jedou na čistý dluh.

Past na srdcaře, kteří neumí říkat ne

Riziko vyhoření paradoxně vůbec nesouvisí s nízkou výkonností. Nejrychleji v tom pověstném mixéru končí takzvaní srdcaři. Jsou to lidé vysoce angažovaní, kterým na firmě a týmu upřímně záleží, do všeho naskakují po hlavě a neumí odcházet od rozdělané práce.

Ten největší tlak navíc málokdy přichází zvenčí od toxického šéfa nebo nespokojené rodiny. Vytváříme si ho sami ve své vlastní hlavě. Hraje v tom roli ego, touha po uznání a rozvinutý pocit vlastní nepostradatelnosti. Člověk pak běžně tráví v práci 12 až 14 hodin denně, večer doma znovu otevírá počítač a lidský mozek dokáže dlouho udržovat iluzi, že je to vlastně v pořádku, protože mě ta práce přece baví. Jenže tělo a psychika si to pamatují.

Když Harley udělá radost jen na dva dny

První varovné signály přicházejí nenápadně a okolí si jich obvykle všimne dřív než dotyčný člověk. Člověk začne fungovat čistě mechanicky. Ztrácí se kreativita, proaktivita, nastupuje podrážděnost, cynismus a neschopnost plánovat společné věci s rodinou nebo přáteli.

Zásadním ukazatelem je postupná ztráta radosti z věcí mimo kancelář. Když si nadšený motorkář koupí vysněný stroj za stovky tisíc, ale má z něj radost pouhé dva dny, protože na něm vlastně nemá čas jezdit, něco je špatně. Staré koníčky a přátelé najednou člověka spíš obtěžují, protože na ně nemá energii. Člověk by v té chvíli nejraději jen seděl a koukal do blba, ale místo toho se znovu donutí zapnout e-mail.

Co s tím může udělat HR a leadership?

Člověk, který směřuje k vyhoření, si o pomoc sám neřekne. Považuje to za osobní selhání. Na přímé dotazy okolí většinou odpovídá naučenou frází, že je v pohodě a jen má hodně práce. V danou chvíli navíc ani sám netuší, jaká pomoc by mu vlastně ulevila.

Management a HR proto musí převzít aktivní roli. Prvním krokem je nespokojit se s prvním odmítnutím. Unavený zaměstnanec pomoc napoprvé odmítne, protože chce mít klid na práci. Je potřeba u něj být, ptát se opakovaně a pomoc mu aktivně strukturovat – například mu natvrdo odebrat část administrativy.

Skvěle v těchto situacích funguje mentoring. Vztah šéfa a podřízeného v korporátu s sebou nese strach z přiznání slabosti. Nezávislý, zkušený mentor ale dokáže člověku nastavit bezpečné zrcadlo a navést ho k řešení dřív, než bude pozdě. Tou nejdůležitější věcí je ale kultivace firemního prostředí. Pokud leadership tiše toleruje lidi, kteří pracují o víkendech a dovolená je pro ně sprosté slovo, zadělává si na systémový problém. Úspěch firmy by neměl být vykoupen tím, že lidé ztrácejí radost ze života.

Mgr. Eva Rakárová je psycholožka, senior konzultantka a partnerka ve společnosti ACE Consulting, kde se dlouhodobě věnuje rozvoji lidského potenciálu od výběru talentů až po vzdělávání týmů. Ve své praxi propojuje odborné psychologické zázemí s moderním byznysovým přístupem, přičemž se specializuje na téma duševního zdraví, emoční inteligence a prevence vyhoření. Jako lektorka a mentorka pomáhá firmám budovat zdravější a efektivnější pracovní prostředí, a to vždy s důrazem na autenticitu a praktickou využitelnost. Svoji vlastní energii nejraději dobíjí cestováním, jógou nebo tancem a věří, že porozumění vlastním emocím je klíčem k osobní i profesní spokojenosti.